Když je mi smutno, potřebuju se z toho vypsat...a zrovna teď mi smutno je, takže vás zase jednou budu otravovat...

Za posledních pár měsíců jsem urazila velký kus cesty a měla bych za to na sebe být patřičně hrdá a taky hrdá jsem, ale mám v sobě jakousi vnitřní prázdnotu, které se nemohu zbavit...nevím prostě jak... Vím, že tenhle démon je jen v mé hlavě a dělám všechno pro to, abych se ho zbavila nadobro, ale občas prostě najde sílu a zase začne rozlévat pochybnosti, smutek, prázdnotu... Na jednu stranu jsem ráda, že si vybírá chvíle, kdy jsem sama, na druhou stranu bych potřebovala někoho, kdo by mě objal a držel tak dlouho, dokud by nezmizel... Na to se nejlépe hodí milující člověk, proto hledám někoho, kdo by mě miloval a koho bych milovala já... A takového jsem už dlouho předlouho prostě nepotkala. Samozřejmě, že každou chvíli potkám někoho, komu připadám naprosto úžasná, ale jak tam není ta jiskra, tak se s tím prostě nedá nic dělat...

Vlastně jsem letos potkala člověka, kterého bych mohla milovat...stál při mně ve chvíli, kdy mi bylo opravdu mizerně, zažil mě ve chvíli, kdy jsem musela vypadat naprosto příšerně a kdy jsem brečela asi před stovkou lidí, kteří o tom mluví dodnes a kteří si ze mně dodnes dělají srandu, protože prostě nejsou schopni žádné empatie... Ti mi jsou ale ukradení, jen on ne...vždycky, když si vzpomenu, jak se zachoval, co pro mě udělal a co jsme spolu ten den ještě zažili, musím se usmívat... Zvláštní bylo, že ač jsem ho ten den poznala, připadalo mi, že ho znám už celou věčnost - tak moc jsem si s ním rozuměla...

A já s tím nebudu nic dělat, protože se bojím, abych zase něco nepokazila...takže je dost pravděpodobné, že tenhle člověk zůstane mou platonickou láskou navždycky...

Ve škole a v práci se mi naštěstí daří, všechno je super, dělám to, co mě baví...jen je mi trochu líto, že to nemám s kým sdílet...