V ten den nebyl nablízku nikdo, kdo by chápal její pocity, nikdo, kdo by alespoň tušil, proč ji tak moc rozrušil film, který jim pustil jejich profesor. Zadržovala slzy, aby před ostatními nevypadala hloupě. Nepomohlo jí nadýchat se čerstvého vzduchu, nepomohlo jí ani zakřičení. Věděla, že právě dnes je ta chvíle, kdy to musí udělat. Poprosila několik lidí, aby šli s ní, jenže nikdo nebyl ochotný zrovna dnes ztrácet svůj čas procházkou k řece. Nedala však nikomu najevo, jak ji to mrzí. Musí být silná!
V jedné zapadlé kavárně si objednala mangový džus a pustila se do psaní své krátké modlitby. Z papíru pak složila parník (lodičku se nikdy nenaučila) a vydala se na cestu. Chtěla jet na nábřeží, kde se mohla k řece dostat snadno, ale něco jí přinutilo vydat se úplně opačným směrem. Prošla pod několika neosvětlenými podchody vypadajícími nebezpečně a srdce jí tlouklo o něco rychleji. Přesvědčovala sama sebe, že se nemá čeho bát a snažila se uklidnit, ale strach byl silnější a neměla klid, dokud se neocitla na mostě. Při přecházení si povšimla místa ideálního k uskutečnění jejího plánu. Sešla dolů na ostrov a hledala vhodnou cestičku k řece. Nakonec jí nezbylo než zariskovat a v botách na podpatku opatrně slézt dolů. Když se jí to podařilo, nahlas si oddechla a usmála se. Vyndala z kabelky parníček a postavila ho opatrně na hladinu vody. Parníček jako by váhal, zda se vydat na řeku nebo zůstat u kraje.
"Jen pluj, lodičko má. Jen směle na střed řeky, ničeho se neboj a vytrvej!" zašeptala tiše. Slova měla stejný účinek jako na ni - loďka se konečně odtrhla od bezpečného břehu a vydala se do neznáma. Ještě chvíli za ní koukala a čím dál více jí prostupoval pocit úlevy.