Ereandil y camino de Santiago
Bylo nebylo, za devatero soupravami metra a devatero tramvajemi, jedno letiště. Nebylo to obyčejné letiště, ale pražské letiště Václava Havla. Tam se jednoho dne objevila Ereandil Aleanath...
13. 6. 2013
Nad mraky mě vynesl Boeing 737-800. Tiše jsem doufala v nějaké skromné turbulence nebo aspoň zajímavé přistání, nicméně všechno proběhlo tak, že jsem skoro nic nepoznala. Někdy se musím proletět v něčem opravdovějším.
Když jsme přistávali, pomalu jsme se nořili do bělostných mraků, které vypadaly jako mycelium obří houby. Načechrané a bílé, jenom plodnice chyběly.
Na letišti v Bilbau jsem si vyzvedla mapu a vyrazila do centra, abych si koupila Credencial, poutnický průkaz, díky kterému jsem měla spoustu výhod. Jediný problém byl, že kancelář průkazy vydává až od sedmi hodin, takže jsem se chvíli courala po městě. V jednom knihkupectví jsem narazila na sbírku haiku ve španělštině a japonštině, tak jsem si řekla, že na zpáteční cestě si ji koupím.
Poutnická kancelář konečně otevřela a já jsem si tak mohla vyzvednout credencial. Docela se mi ulevilo, protože jsem se tak mohla zbavit jednoho dosti otravného kluka, který si usmyslel, že se s ním chci kamarádit. Moje španělština na tom totiž nebyla tak, abych si troufla na nějakou diplomacii. Dostala jsem seznam albergue, mapu a nějaké pokyny. A vyrazila jsem. Nejdřív jsem šla podle toho, co mi řekli v kanceláři, ale protože nic nenasvědčovalo tomu, že bych byla na nějaké poutnické stezce, rozhodla jsem se pokračovat dál. Řekla jsem si, že když se budu držet severozápadním směrem, nic nemůžu zkazit a jednou nutně musím opustit město.
Jenže! Bilbao jen tak skončit nechtělo. Pokračovala jsem severozápadně křoví nekřoví, plot neplot a snažila jsem se něčeho rozumného doptat. Nicméně moje nevědomost v kombinaci s mou špatnou španělštinou měla za následek jenom další a další cestu městskou zástavbou. V jednu chvíli jsem se ocitla dokonce na nájezdu na dálnici, což nebylo nic, po čem bych toužila.
Někdy kolem jedenácté jsem konečně opustila město, ať už se jmenovalo jakkoliv. Bilbao totiž volně přechází v další a další města, což je depresivní zvlášť ve chvíli, kdy se blíží půlnoc. Rozhodla jsem se, že se musím někde vyspat, tak jsem slezla ze silnice a protože jsem to já a já musím mít přeci vždycky štěstí, našla jsem jakousi opuštěnou zahradu. Pod stromem jsem si rozložila lůžko. Nebylo z nejpohodlnějších, svítily na mě lampy a občas projelo kolem nějaké auto, ale vyspala jsem se aspoň trochu rozumně.
14. 6. 2013
Den začal podobně depresivně, jako skončil předchozí. Vyhnala jsem slimáky hnusáky z plachty, posnídala, zabalila věci a vyrazila směrem na Santander. I když jsem našla Portugalete, pořád jsem se nemohla napojit na camino. Chvíli jsem se dokonce bála, že budu muset jít celou cestu po silnici. Kousek za Portugalete mi ale jakýsi pumpař poradil, že se mám vydat po cyklostezce na pláž. A chvíli poté, co jsem našla cyklostezku, jsem zjistila, že je dobrý nápad držet se žlutých šipek. A na mé cestě se konečně rozzářilo slunce! To, že šipky a camino patří dohromady, jsem zjistila až po několika kilometrech, kdy mi to začalo dávat smysl.
Na Playa de la Arena jsem si dopřála malou svačinku a konečně jsem se zblízka seznámila s oceánem. Je ledový. Můj nápad, že mi oceán nahradí koupelnu, vzal rychle za své. Takže jsem jenom máchala nohy a sledovala vlny. Bylo deset hodin dopoledne a mně se nechtělo skončit v albergue po dvanácti kilometrech. Řekla jsem si, že těch zbylých 27 km přeci musím do večera dát.
Větrníky na cestě do Castro Urdiales
A tak jsem vyrazila. V jedné vesnici se se mnou dal do řeči jakýsi místní pekař, který mi věnoval bagetu. Usmála jsem se a poděkovala. Camino bylo najednou mnohem optimističtější cestou.
Stezka vedla po pobřeží a bylo krásně, slunečno. Tak jsem si užívala focení, oceánu a motýlů, kteří přede mnou prchali. Odpoledne jsem se konečně doplazila do Castro Urdiales a doptala jsem se na albergue. Potkala jsem jakéhosi důchodce, který mi neustále říkal guapa, což znamená krásná, uměl jenom španělsky a mám takový matný pocit, že jsem mu slíbila, že s ním zajdu na čaj. Pak jsem ho samozřejmě nehezky vypekla. Měla jsem se naučit trochu víc španělsky.
Severní pobřeží Španělska oplývá skaliskami, která vypadají jako popadané dorty
Po dalších dvou kilometrech jsem konečně dorazila do albergue. Přivítal mě José Antonio García. Kdo to je, jsem se dověděla až později. Když jsem se osprchovala a vytáhla deník, dostala jsem lavór horké vody na nohy a José mi namasíroval ramena, která tou cestou značně utrpěla. Pak jsem dostala ještě pivo a kus chobotnice a povídala jsem si s ostatními poutníky. Naštěstí většina lidí umí anglicky nebo francouzsky, takže jsem neměla problém.
A za nějaký čas jsme se dověděli, co je náš milý hospitaleiro zač. Je mu 63 let, byl parašutista a poté mariňák ve francouzské cizinecké legii a po jedné nehodě, kterou zázrakem přežil, se stal poutníkem.
Ve snu se mi hemžilo opravdu hodně korálovek.
Kouzelná modř Atlantského oceánu
15. 6. 2013
Ráno jsem vyrazila z albergue. Měla jsem společnou cestu s Peterem a Clarisse z Německa a Marissou z Rakouska, tak jsem ani neprotestovala. Mluvili spolu německy a francouzsky, se mnou anglicky a francouzsky, občas s domorodci prohodili pár slov španělsky, já sama jsem přemýšlela česky, takže jsem musela přepínat mezi pěti jazyky, což byla zajímavá zkušenost.
Procházeli jsme španělskými vesničkami a míjeli spoustu zamčených kostelů. Téměř všechny jsou zamčené, protože se prý krade.
Na jednom místě jsem zaostřila na podezřelý kousek lesa a objevila tam asi metr čtvereční lesních jahod. To bylo "buen camino"! Museli jsme minout albergue v Liendo, protože jsme tam přišli poměrně pozdě, což je škoda, protože podle všeho je to hezké místo. Ale museli jsme pokračovat do Lareda. To je taky hezké město, přístavní, se spoustou úzkých uliček. Sice albergue v něm vypadá spíš jako hotel, ale i to se dá vydržet. Zvlášť když najdete hezké místo pro sledování západu slunce.
V poutnické restauraci jsem musela zjistit, jak vypadají menu pro poutníky. Není to špatné. Za deset euro jsem dostala paellu, ryby, víno a desert. V paelle byly mořské potvory, z nichž mnohé jsem do té doby nejedla. Slávky chutnaly jako vejce a preparování krevet mi připomnělo pitvu včely.
16. 6. 2013
Protože moji náhodní společníci se ráno vydali na pláž do Bilbaa, vstala jsem, zabalila si věci, hodila klíč na recepci a vyrazila. Je to nezvyklý pocit někoho potkat a další ráno mu zamávat a říct adios. Ale to je asi kouzlo camino. Spoustu věcí přijde a odejde. Někdy to je zubní pasta a někdy zase kamarád.
Na náměstí jsem potkala Angličana jménem Andrew, který mi poradil, kterak si zkrátit cestu. Takže jsem se bosky prošla po pláži v Laredu a zjistila jsem si, odkud odplouvá loď do městečka Santoňa.
Stříbrný oceán v Laredu
A to byl další okamžik, kdy jsem úspěsně použila španělštinu. Začala jsem mít příjemný pocit, že se svou úrovní páté lekce nebudu zase tak ztracená.
Po cestě loďkou jsem se vydala pohodovým tempem na západ. Někde tam jsem ztratila svou první zubní pastu. Není dobré nechávat si děravé igelitky s tím, že si dáte pozor. Pokračovala jsem přes jakousi menší hůrku, prodírala se houštím a vůbec mi to nevadilo. Na pláži u města Noja jsem potkala Andrewa, který mi ráno poradil, a Němku Inge. Končili tam, byla neděle a mě taky přemáhala nedělní pohoda. Tak jsem se taky rozhodla, že si neděli užiju, jak se sluší a patří. Ubytovna byla vězeňského vzezření, měla jsem spát na pláži. Pro příště si to budu pamatovat.
Šla jsem se projít po pláži a po městě, koupila si zmrzlinu a nafotila hodně fotek. Dokonce i kraba jsem potkala.
V noci se mi zdálo, že jsem byla na tréninku kendó a neměla gi, jenom hakamu. Snažila jsem se nějakým podivným způsobem improvizovat. Taky se mi ve snu zlomil šinai.
17. 6. 2013
Dalšího rána jsem vyrazila do vesnice Güemes, protože se tam měla nacházet údajně nejmilejší albergue z celého camino del norte. Nebylo to daleko, takže jsem se vstáváním nijak zvlášť nespěchala. Šla jsem opět sama, bylo větrno a krásně oblačně, a protože jsem na cestě nikoho neviděla, začala jsem si zpívat vymyšlenou písničku. V neexistujícím jazyce.
Nejen slunečné počasí je ve Španělsku nádherné
Kousek před Güemes začalo pršet. Zrychlila jsem a našla nějaké domorodce, abych se jich zeptala na cestu. A to byl druhý okamžik, kdy jsem odmítla dvoukilometrové svezení autem. Grr... Pak jsem se sebou měla vážný rozhovor, který se týkal odmítání nabízené pomoci. Zvlášť když prší nebo mám ten den urazit čtyřicet kilometrů.
Když jsem dorazila do albergue, musela jsem uznat, že zvěsti o její úžasnosti se nezakládají na ničem jiném než na pravdě, která je stejně běloskvoucí jako vlasy otce Ernesta. Ten je prý duší celé albergue. A jejím srdcem je plápolající krb.
Milý hospitaleiro mi ukázal veškeré náležitosti, řekl mi, kdy bude oběd, večeře, krátké povídání o nejbližším okolí a tak podobně. Působil tam také Andrej, Slovák/Angličan a obří pes, který vypadal jako opravdu přerostlý zlatý retrívr.
Setkání v knihovně nakonec bylo docela užitečné, řekli nám spoustu tipů na cestu a také nás ubezpečili, že Španělé jsou nejmilejší lidé, které lze potkat. Také jsme se dověděli, že kdykoliv se Španěla zeptáte na vzdálenost, vždy vám odpoví dva kilometry. Neplatí to vždycky, ale ve většině případů opravdu ano. Dávala jsem si na to od té doby pozor.
Půjčila jsem si tam taky kytaru a chvíli jsem hrála, pak jsem ji poslala dál, vzal si ji Andrew, který studoval hru na kytaru, a tak jeho hraní bylo o něco lepší než to moje.
Na tom krásném místě se mi zdál podivný sen. Šlo o to, že když se u někoho objeví vosa, dotyčný musí uspořádat přednášku pro určitý počet lidí a pak si jít zaběhat. Mě přišlo navštívit hned pět vos. Tak jsem šla tedy dle pravidel běhat. Potkala jsem tam jakéhosi turistu. Nevím, co tam chtěl. Potom jsem se vrátila, udělala si kafe a zeptala se, jestli bude stačit, když na moji přednášku přijde 98 lidí. Prý to bude dobrý začátek.
18. 6. 2013
Vydala jsem se na cestu a chvíli jsem šla s dvěma studenty psychologie z Finska a jednou devatenáctiletou Kanaďankou Charlotte, která si chtěla před univerzitou udělat hezké prázdniny. Lehce pršelo, ale dalo se jít.
I když se nad mořem válely mraky a mrholilo, pár fotek jsem udělala. Došla jsem až do přístavu, kde jsem nastoupila na loď do Santanderu. Po krátké konzultaci se Španělem Andonym jsem se rozhodla zamířit do albergue Santa Cruz de Bezana místo Boo. Nechtělo se mi dávat zase tolik peněz za ubytování. A dobře jsem udělala.
Přivítala nás moc milá paní s manželem, ubytovala jsem se a osprchovala. Po deštivém dni mi teplá sprcha přišla opravdu vhod, stejně jako krb. Po domě se pohybovalo sedm koček, takže stačilo jenom natáhnout ruku a hned jsem mohla muchlat nějaké nevinné chlupaté klubíčko. Určitě ze mě byly nadšené!
Protože jsme tam byli jenom dva poutníci, paní nás pozvala na koncert skupiny jejího syna do Santanderu. Tak jsem si řekla proč ne a připojila se k výpravě na koncert kapely The Blue Rhino. Bylo to příjemný večer.
Zdál se mi podivný sen. Prala jsem se s nějakou slečnou a utrhla jí ucho. Doufám, že ta mrcha nebude díky mně slavná jako Vincent van Gogh. Potom jsem se ještě prala s druhou, která měla vystřelovací gumové končetiny.
19. 6. 2013
Od rána hustě pršelo a někam se vydávat nemělo cenu. Tak jsme zůstali v albergue, paní nám povolila používat jejich obývák. A protože jsem si to dohodla, mohla jsem použít i jejich kuchyň a udělat koláč. Chtěla jsem jim udělat radost, nějak si ukrátit čas a taky udělat něco pro to, abych si nepřipadala tak hloupě kvůli svému malému příspěvku.
Podívali jsme se s Andonym na film Play it again, Sam, který nám doporučil pán domu, a pak jsem se vydala na lov do supermarketu. Koupila jsem ovoce - hrušky a grep (pozor, grepu Španělé říkají pomelo) a droždí, protože jsem nemohla sehnat kypřící prášek. Doufala jsem, že kvasinky budou fungovat obdobně. Docela jsem se bála, když jsem chodila okukovat pečící se koláč. Ale nakonec všechno dobře dopadlo a na koláči si všichni pochutnali. Zmizel tak rychle, že to musela být pravda.
Odpoledne dorazil ještě Francouz Julien, programátor, který rozprodal a rozdal téměř veškerý svůj majetek kromě batohu a dvou krabic. Byl blázen do fantasy a Pána prstenů, stejně jako já a asi desetiletý syn paní domu, takže jsme si povídali a fotili si mě s obrázkem Legolase. Odhalili mou tajnou elfí identitu.
Santa Cruz de Bezana byla druhým místem, kde jsem si zahrála na kytaru, opravdu mě to potěšilo.
20. 6. 2013
Další den jsem se popovezla kousek vlakem, protože cesta vedla po úzkém železničním mostě a pak jakýmsi průmyslovým hnusem. Po několika hodinách cesty jsem dorazila do městečka Santillana del Mar. Navzdory jménu tu žádné moře není, je tu ale jeskyně Altamira.
Celé město je povětšinou z kamene. Když jsem se zašla podívat do muzea toho kraje, hrála tam Smetanova Vltava.
Potom jsem dorazila do městečka Cobreces. Dá se tam spát v klášteře. Myslela jsem si, že spaní tam může být zajímavé, ale trochu jsem se spletla. Měla jsem tušení, že to nebude nic úchvatného, příliš dlouho jsem se ale rozmýšlela a než jsem stihla utéct, připloužil se třesoucí se otec (nebo cokoliv v bílých náboženských šatech) a zapsal si mě. Pozdě.
Zdálo se mi, že jsem z nějakého důvodu musela odjet ze Španělska dřív a potom se vrátit. Vyjela jsem tedy z Hradce Králové autobusem do Boo, ale po několika dalších autobusech jsem byla opět v Hradci. Potom se mi také zdálo, že jsem byla v Praze na šifrovačce. Byl tam také doktor House a byl z něj tuším bezdomovec. Z nějakých důvodů.
21. 6. 2013
Opustila jsem klášter a vydala se dál na západ. Ve vesnici Ruiloba jsem narazila na první odemčený kostel, tak jsem se podívala dovnitř a chvilku jsem tam zůstala. Nabila jsem energii, osvěžila se a vyrazila dál na cestu. Cítila jsem se až podezřele svěží.
Mezi Comillas a San Vicente je přírodní rezervace plná bažin. Měla jsem tam hooodně fotografických chvilek. Odstíny zelené, oceán, liduprázdno...
Pohled na španělské hory
Bylo přede mnou asi 27 km, tak jsem si ještě chvíli užívala pauzu s výhledem na přístav San Vicente...
Přístav v San Vicente
A potom jsem se vydala do Pendueles. Kousek jsem se nechala svézt, Španěl jménem Pedro mi nabídl svezení. Vzpomněla jsem si na svoje dvě nevyužité šance a představila si cestu po rozkopané silnici, protože následující úsek nebyl zrovna z nejhezčích, a souhlasila jsem. Povídali jsme si, popili jsme kolu a pak jsem vyrazila dál. Albergue Aves de Paso byla také příjemným místem, které odpovídalo kolujícím legendám. Pan Javier se o nás všechny postaral a nakrmil nás.
Tu noc se mi zdála extrémní úchylnost. Budova, v které jsme byli, se začala z nějakého důvodu měnit v bojovou loď. Nejdřív jsem nevěděla, co se děje, ale pak to tam někdo začal vykřikovat.
22. 6. 2013
Z Pendueles jsem vyrazila poměrně brzy. Stezka vedla krásnou krajinou. Potom se napojila na pobřeží a pokračovala dál. Tam jsem potkala Španěla. Dalšího Pedra. Dali jsme se do řeči, nabídl mi jablko a vyprávěl mi o svých cestách. Potom jsme společně dorazili do Llanes a Pedro mě pozval na oběd - tradiční pečené brambory se sýrem, klobása naložená v sidře a hlavně sidra samotná. Je to něco jako jablečný burčák a Španělé ji podávají specifickým způsobem - z výšky jednoho metru ji nalijí do sklenice a to se potom musí exnout.
Potom jsme se rozloučili a já jsem se vydala dál na západ. Ovšem kdyby se mi chtělo do Bilbaa nebo do Soma, mám přijet. Španělé jsou v tomto ohledu velice otevření. Překvapilo mě, že jsme se potkali, prohodili spolu pár slov a on se se mnou hned podělil o svačinu, pozval mě na oběd a řekl, že kdybych cokoliv potřebovala, mám zavolat, protože jsme teď amigos.
Rozhodla jsem se, že nastal správný okamžik pro přenocování na pláži. Vybrala jsem si tedy vhodné místo, rozložila lůžko a vytáhla deník. Psala jsem si a kreslila a bylo mi dobře. Okolo se proháněli rackové a rybařilo několik lidí.
Potom však začalo pršet a s tím jsem tak úplně nepočítala. Chtěla jsem se proplížit do jednoho přístěnku, abych se schovala před deštěm, všude okolo byli však rybáři a nechtěla jsem, aby mě viděli. Takže jsem čekala, až odejdou. Moc se k tomu neměli. Pak na místo, kde jsem seděla já, dorazili tři Američani, kterým déšť pokazil podobné plány. V jedné slečně jsem poznala dárkyni mé zubní pasty číslo dvě.
Vyrazili jsme tedy společně hledat nějaké vhodné místo k přespání. Po chvíli putování jsme nakonec našli jednu ubytovnu a konečně usnuli. Zdálo se mi, že jsem byla těhotná a nechtěli mě přijmout. Byla jsem v nějaké divné, podezřele prostorné a vzdušné nemocnici. Moje tělo je vtipné, když mi předhazuje reprodukční myšlenky.
23. 6. 2013
Ráno jsem se vydala na cestu s Američany. Pro změnu bylo docela příjemné cestovat ve společnosti. Zjistila jsem, že moje angličtina je asi opravdu dobrá, protože mí američtí společníci postrádali docela dost velkou část slovní zásoby a neustále používali věty typu "I was like, he was like".
Šlo se příjemně, až na občasné bahno. V přístavním městečku Ribadesella jsme si udělali přestávku, nakoupili ovoce a jiné dobroty a sledovali dění na náměstí. Běhala tam jedna malá holčička, která si sama házela míček. A pak se mi ještě někdo diví, proč dětem říkám štěňata.
Po svačině jsem se odpojila a užívala jsem si cestu podél pobřeží. Potkala jsem Italku Sáru, tak jsme se daly do řeči. Byla docela milá a namol.
V noci se mi zdálo několik snů. V jednom jsem pronášela slavnostní přípitek na babiččiných 79. narozeninách v angličtině. Pak jsem kdesi hrála Magic s modročerným balíčkem.
Potom jsem se ocitla v Egyptě s mamkou a babičkou Cibulkou, z čehož mé snové já muselo mít jistě ohromnou radost. Pláž byla vyrobená z jakéhosi divného koberce.
V dalším snu jsem měla ranč v JAR a lezli mi tam lidi. Tak jsem se jednou naštvala a řekla jsem, že tam nikdo nemá co dělat, ledaže by točili porno. Nemyslela jsem to vážně, nicméně nevítaní osadníci to vážně vzali a ony filmy točit začali. Takže se tam prodávaly suvenýry a kdesi cosi... Myslím, že kdyby ten sen ještě chvíli pokračoval, všechny vykopu a stánky jim zapálím.
Pak jsem asistovala u nějakého pouličního souboje raperů a jeden z nich se zapálil. Z nějakého důvodu se mi to úplně nezamlouvalo.
A v posledním snu jsem zjistila, že sousedi na Novém Hradci se odstěhovali a zbylo po nich miminko.
24. 6. 2013
Vyrazila jsem ze San Esteban. Chvíli jsem šla po pobřeží a chvíli zase neuvěřitelným bahnem. Moje sandálky to tentokrát nehezky odnesly. Ale bahno, které se mi dostalo na chodidla, příjemně chladilo a šlo se mi s ním překvapivě dobře. Prošla jsem pláž La Isla a na kraji nějakého města jsem si ze stromu utrhla šest mandarinek. Nebyly zrovna nejlepší, ale měla jsem radost, že jsem jedla mandarinky ze stromu.
Potkala jsem nějakou starou paní, která mi popřála hodně štěstí a podivovala se, proč cestuju sama. Co je na tom tak nepochopitelného, to nevím.
V Colunga jsem se opět potkala s Američany a Frankem, Němcem, který se rozhodoval, jestli má zůstat ve své práci. Ten den jsem si docela zajímavě popovídala o kvantové fyzice. Víceméně společně jsme dorazili do albergue v Sebrayo. Kousek před vesnicí mě předběhli dva sedmdesátiletí důchodci. Z jednoho později vypadlo, že už šel camino asi osmkrát.
Byl to opět jeden z krásných večerů. Albergue byla příjemná a levná, zapadající slunce se s námi loučilo... Někdo mi tam nabídl sýr, potom sýr se sidrou a víno. Povídali jsme si, popíjeli a bylo to fajn. Ani se mi nechtělo jít spát...
Ve snu jsem lezla na nějakou písečnou dunu. Kolem mě se vznášely podivné sněhové vločky, vypadaly jako chomáče vaty nepřiměřených rozměrů. V jednom z nich bylo letadýlko ovládané dementní holkou. Vrazilo do duny a ta se se mnou utrhla, takže jsem musela oklikou a trochu jsem se ztratila. Nakonec jsem se ale zorientovala a našla cestu.
25. 6. 2013
Odcházela jsem chvíli po osmé jako poslední. Jeden Španěl, který končil cestu, mi dal trochu ovoce a džus. Tak jsem v klidu posnídala a vyrazila na cestu. Měla jsem před sebou Gijón, tak jsem se docela těšila.
Ve městě Villaviciosa jsem poprvé pomohla někomu za použití španělštiny. Nějaká paní se mě na něco ptala a já jsem jí nejen rozuměla, ale dokonce jsem jí i poradila!
V Gijónu jsem navštívila muzeum starých římských lázní a prošla jsem se po městě. Na jednom přechodu jsem potkala pána s malou holčičkou, kteří mi nabídli třešně. Myslím, že pro Španělsko budu mít navždy tak trochu silnější slabost...
Byla jsem se dokonce podívat i na jedné mši, abych viděla, jak tyhle obřady vůbec vypadají. Bylo to španělsky a místy se tam i zpívalo. Pak se rozdávaly sušenky. V tu chvíli jsem si vzpomněla na nevhodnou poznámku: "Join the dark side, we have cookies", ale nahlas jsem nic neřekla.
K večeru jsem si zašla na pláž a chvíli jsem obdivovala západ slunce, potom jsem se přesunula do parku a sledovala dění okolo. V 23:15 jel můj autobus do Santiaga, takže jsem tentokrát nemusela vymýšlet místo k přenocování.
26. 6. 2013
V nočních autobusech se však nespí úplně dobře. Jsou pohodlné, ale já nemám talent na spánek. Do Santiaga jsem dorazila kolem čtvrté hodiny ráno.
Asi jsem to ještě nezmínila, ale měla jsem s sebou pouze sandály, kalhoty, ponožky, kalhotky, šátek, sukni a jedno tílko, protože tričko jsem kdesi kolem Santanderu ztratila. Takže jsem na sebe všechno tohle navlékla a přemýšlela jsem, jestli najdu nějaké hezké místo na spaní. Nebo jenom místo na spaní. Anebo jestli se vydám ulicí, která vypadala, že povede ke katedrále.
Po zběžném přezkoumání všech možných potenciálních lůžek jsem se rozhodla pro průzkum Santiaga, což nakonec byla i nejlepší možnost. Protože Santiago je město veskrze profláklé, turisty prolezlé až do nejužších uliček. Takže naskytne-li se možnost užít si jej bez všudypřítomných turistů, je moudré jí využít.
Santiago v pět hodin ráno
Po chvilce chůze na zahřátí jsem objevila otevřený hotel, tak jsem si chvíli povídala s recepčním, dostala jsem od něj několik tipů kam jít a co vidět, a když jsem se dostatečně ohřála, vyrazila jsem do centra. Potkala jsem jenom nějaké dva ovíněné turisty. Jinak bylo celé město jenom moje. Viděla jsem ducha poutníka, stín, co je podle legendy duše zemřelého poutníka a je vidět jenom v noci, slyšela jsem odbíjení šesti hodin ráno, kdy jsem na náměstí byla jenom já a několik ptáků... To video, kde zvon odbíjí šestou a do toho cvrlikají ptáci, je mimochodem úžasné!
Asi v půl sedmé mi zase začala být docela zima, tak jsem našla druhý hotel, který byl otevřený, abych se v recepci zeptala, kde se v Santiagu dá takhle brzy ohřát. Prý takhle brzy nikde, ale udělal mi kafe a nechal mě se ohřát v hale. Potom jsem se odebrala do katedrály, která v tu hodinu byla také liduprázdná, jenom pár skalních fanoušků nadpřirozených entit se tam modlilo. Tak jsem si sedla k nim a užívala jsem si ten okamžik, který většina turistů nikdy nepozná.
Pak jsem se procházela po katedrále a okukovala artefakty, když mi nějaký kluk s kytarou nabídl pírko. Dali jsme se do řeči a zjistila jsem, že je to Patrik z ČR, který vystudoval dějiny umění a protože si potřeboval promyslet životní filosofii, cestuje. Už pět let. Vydělává si hraním na kytaru, což mu stačí na jídlo, zdravotní pojištění a příspěvky na charitu.
Kolem dvanácté jsem musela najít nějaké hezké místo, kde bych si odpočinula, šla jsem tedy z centra, až jsem došla k malé zřícenině domku, kterou obklopoval malý lesík. Příjemně mě překvapilo, že i v okolí tak velkého města je možné najít hezké místo k přespání.
Potom jsem bloumala městem a nevěděla, co s ním. Tak jsem si řekla, že by bylo hezké jít se podívat, jak se mlátí mečem po hlavách Španělé. V Gijónu jsem si totiž našla adresu kendó dójo v Santiagu a připadalo mi to jako dobrý nápad. S pomocí své španělštiny a mapy z infocentra jsem nakonec našla ono místo, ale potom jsem zjistila, že tam cvičí něco docela jiného než já. Tak jsem se aspoň prošla a odpočinula si v chlazené budově... Z celé téhle výpravy mi zbyl obrázek individua ženského pohlaví s bambusovým mečem.
Západ slunce nad Santiagem
Večer jsem se zase potkala s Patrikem, který měl vedle katedrály koncert na kytaru. Opravdu jsem si to užila, Patrik na rozdíl od většiny pouličních muzikantů měl svůj styl a dobrou úroveň, navíc hrál Pink Floydy a Stairway to Heaven. Dokonce jsem použila i svůj nový pepřový sprej, nějaký opilec tam kopal do katedrály, vykřikoval, že bude zabíjet. Pak udělal chybu, že se začal projevovat anglicky a rozuměla jsem mu. Tak jsem si řekla, že Patrikův pacifistický přístup má něco do sebe, ovšem ne v případě, kdy jsem nevyspalá, koncert je hezký a vyhrožování smrtí je přece jenom něco jako závazek. Tak jsem milému opilcovi oznámila, že se mi nelíbí, co dělá, a ať se jde domů vyspat. Šel. Zřejmě pepřák není taková sranda, jak vypadá...
A koncert pokračoval, Patrik zahrál Perfect Day, pak ještě několik písniček a potom jsem musela jít spát.
27. 6. 2013
Ze svého lesního lůžka jsem vyrazila opět na západ do městečka Negreira. Cesta byla krásným lesem, ale! Den předtím jsem si koupila víno a nestihla jsem ho vypít, takže jsem ho musela nést s sebou, což v kombinaci s mým nevyspáním bylo docela nepříjemné.
Kousek před městem jsem narazila na tři Italy u povozu s ovocem. Říkala jsem si, že koupit si ovoce bude dobrý nápad, tak jsem si pár kousků vybrala. Nicméně pán prohlásil, že jsme poutníci, že je to zadarmo a dal mi ještě kilo banánů. Ať si kdo chce razí jaké chce teorie o ekonomické krizi a jejím vlivu na lidi, ze Španělů se asi něco jen tak nevymlátí, stejně jako ostatní výrazné rysy jiných národů.
K vínu, které jsem kupodivu donesla na místo, jsem si dala bagetu se sýrem a bílou čokoládu. Nikdo se nechtěl připojit, tak jsem si udělala hezký večer s vínem sama a s ostatními jsem si jenom povídala. Poté, co jsem úspěšně zlikvidovala celou lahev, jsem měla docela zajímavou debatu s jedním poutníkem. Ve španělštině. O vědcích.
Byla jsem za tuhle albergue jménem Lua moc ráda. Myslím, že po dvou nocích bez postele je jedna noc s postelí docela příjemným zpestřením.
Popovídala jsem si ještě se spoustou zajímavých lidí, třeba s Jacqueline, anglickou kněžkou, která dostala dva měsíce na svůj duchovní rozvoj, a zablbla jsem si s Miou, místním kotětem, které si celý večer vystačilo s celofánovou kuličkou.
Říkala jsem si, že i když cestování je úžasné, nemohla bych udělat to, co udělal Julien, zbavit se všech svých věcí jen tak. Na to jsou mé záliby příliš spojené s opravdovými věcmi. Kytara, kendó, škola, počítač, malování, psaní, knížky...
28. 6. 2013
Spalo se mi naprosto skvěle, i když tam určitě někdo chrápal. Probudila jsem se téměř jako poslední. Nijak mě to nestresuje, vedro mi nevadí a na výkony se taky můžu zvysoka podívat.
Cesta byla stejně krásná jako ta včerejší s tím rozdílem, že jsem nebyla unavená. A neměla jsem v batohu žádné víno navíc. Cestou jsem míjela spoustu lidí, nakonec jsem zůstala s Lydií z Belgie, Rosou ze Španělska, Chengweiem z Taiwanu a Vicky z USA. Rozdíl mezi civilizací a camino je ten, že potkáte-li někoho v civilizaci, automaticky předpokládáte, že vás chce okrást, zabít, k smrti urazit nebo aspoň znásilnit vaši ženu a psa. Když někoho potkáte na camino, tak nějak samo se stane, že předpokládáte, že se chce přátelit.
Chvíli jsem i běžela vydávajíc ptačí zvuk. Myslím, že by se nějaká túra neměla brát moc vážně. Tak jsem blbla, převtělila se do sokola, roztáhla křídla a letěla.
V albergue v Santa Marině zbývaly už jenom tři místa, takže jsme se rozhodli, že tam necháme dámy a najdeme něco dál na západ. S Chengweiem jsme vyrazili na cestu a po chvíli jsme konečně našli vhodné místo k přespání. Chengwei byl překvapený, že se dá spát venku bez stanu.
Západ slunce několik kilometrů od Santa Mariny
Měli jsme opravdu štěstí, protože bylo krásně a měli jsme výhled na západ slunce.
29. 6. 2013
Ráno jsem se probudila se světlem a chvíli užasle koukala na všechny naše orosené věci. To jsem nečekala. Tak jsme chvilku počkali na slunce, aby nám všechno aspoň trochu oschlo.
Cestou jsme narazili na kostel, kde poutníci nechávali vzkazy a drobnosti. Připadalo mi to hezké, někdo tam přinesl vzkaz, v kterém francouzsky přál všechno dobré svým blízkým, byla tam i nějaká básnička...
A kousek před městečkem Cee jsme zahlédli oceán!
Večer jsem si koupila víno, sýr a bagetu a udělala jsem si opět hezký večer.
30. 6. 2013
Všichni tam vstávali tak nechutně brzo! Já jsem postel opět opustila téměř jako poslední, posnídala, a protože Chengwei také nepatřil k těm, kdož by se stresovali nějakým vstáváním před sedmou, vyrazili jsme společně. Cestou jsme si pouštěli písničky, fotili oceán a dokonce jsme chvíli i běželi.
Když z celé cesty zbývá jen něco kolem čtrnácti kilometrů, je najednou trochu jiná. Konec světa nejde odehnat, prostě tam je, spí na západě a nechává se omývat neúnavnými vlnami oceánu...
Nakonec jsme však přeci jen dorazili do Finisterre, dali si oběd a konečně skočili do oceánu. To jsem chtěla udělat celou dobu. Voda sice měla 10-15°C, to nedokážu odhadnout, ale bylo krásně, takže to ani nevadilo. Na pláži mě Chengwei pohřbil. Zřejmě patřím k těm ženám, které je třeba zahrnout hlínou, a pokud není k dispozici hlína, je třeba použít cokoliv jiného.
Pak jsme hledali poutnickou kancelář, abychom mohli dostat diplom. Při hledání jsme narazili na jednu albergue, kde jsem si na chvíli půjčila kytaru a zahrála. To byla spolu s Patrikovou kytarou čtvrtá, tedy předposlední kytara, na kterou jsem během camino hrála. Potom jsme konečně našli albergue, kde nám napsali diplomy. Hospitaleiro Samuel nás pozval na pláž a na fiestu při západu slunce, tak jsme nakoupili víno a vyrazili jsme na pláž.
Příjemný večer na pláži s vínem, ostatními poutníky a hipíky
Užívala jsem si kouzlo okamžiku. Kouzlo oceánu a zapadajícího slunce. Pomalu se zakusovalo do oceánu na obzoru a nechávalo za sebou jenom zlatě zvlněnou vodní hladinu. Kdybych tam byla podruhé, rozhodně nespím první noc v albergue, ale rovnou na pláži.
Západ slunce na konci světa
1. 7. 2013
Ráno jsem se vydala s ostatními na úplný konec světa, k majáku ve Finisterre. Na tom místě nechávají poutníci své boty, vzpomínky, na které chtějí zapomenout, a vzkazy, kterými chtějí dát sbohem. Nevěděla jsem o tom, takže jsem žádný opravdový požár nezaložila. Jen jsem chvíli seděla na skále, koukala do oceánu a meditovala. V dohledu nebyl nikdo kromě jednoho pána. Tak jsem se nechala unášet větrem a hučením oceánu...
Ereandil Aleanath na konci světa
Potom se mi nechtělo chodit nikam daleko, procházela jsem se tedy po Finisterre, fotila oceán... Večer jsme se opět vypravili na pláž, abychom si užili poslední chvilky na konci světa. Chengwei se totiž rozhodl, že se taky vypraví do Bilbaa. Je to asi rozdíl, když někdo cestuje sám tři týdny nebo pár měsíců.
Ten večer byl jeden z nejkrásnějších. Španěl Ali s klouboukem s mušlemi přinesl kytaru, kterou jsem si od něj samozřejmě půjčila. Hrála jsem všechno, na co jsem si zpaměti vzpomněla, taky Un Día de Noviembre od Leo Brouwera a jemu se to tak zalíbilo, že jsem ho kousek naučila. Byla jsem docela překvapená, jak málo mu stačilo, aby to ode mě odkoukal. Pak se hrálo, zpívalo, popíjeli jsme... Z jedné strany přišla lahev vína, z druhé něco dobrého, pak zase joint s něčím dobrým...
Byla to noc s neuvěřitelně krásnou a příjemnou atmosférou. Snad to byla kombinace magie zeleného listoví v kombinaci s kouzelnou pláží a hudbou. A tehdy jsem konečně spala na pláži, usínala jsem za hučení oceánu a nade mnou občas zazářily hvězdy...
2. 7. 2013
Probudila jsem se a zaposlouchala se do oceánu. Nemusela jsem vstávat, a tak jsem nevstávala a jenom jsem si užívala líného lenošení. Kolem ohniště leželo pět hromádek spacáků, které se občas pohnuly. Pak se z jedné hromádky vyhrabal Frederico, udělal všem kafe, tak jsem taky vstala a posnídala. Půjčila jsem si jednu turistickou hůlku, abych zjistila, co všechno jsem z kendó zapomněla, a zjistila jsem, že toho není naštěstí tolik. I když to musel být docela zajímavý pohled. Na mě, mávající hůlkou jako mečem, opodál na jakéhosi místního obyvatele pláže, který meditoval...
Ještě několik hodin, minut nebo co já vím, kdo se má starat o čas na konci světa, jsem si užívala léto a pak jsme se s Chengweiem vypravili zpátky do Santiaga. Byla jsem sice od Patrika pozvaná na piknik s ostatními poutníky, ale to bych už stejně nestihla nebo bych se musela hrozně hnát.
Autobus z Finisterre do Santiaga jede asi tři hodiny, i když je to jenom devadesát kilometrů. Ani se nám potom nechtělo courat se po městě, tak jsme si nakoupili jenom několik suvenýrů a pak jsme si dali sangrii v restauraci, kde po kamenných stěnách byly rozestavěné drobáky.
3. 7. 2013
Předposlední den a moje druhá noční jízda autobusem, tentokrát desetihodinová. Ale zase jsme měli skoro celý autobus pro sebe. Poučená z předchozího (ne)spánku jsem si na palubu vzala i spacák, abych si mohla vyrobit kvazipostel. Nebylo to tak hrozné, občas jsem i usla, i když jsem tiše záviděla Chengweiovi, který, jak se mi zdálo, spal většinu cesty. Tihle programátoři na spánek mají asi nějaký tajný trik.
V Bilbau jsme se podívali do Guggenheimova muzea moderního umění. Některé z obrazů mě opravdu zaujaly, u jiných jsem si říkala, že museli vykrást školku.
Kafe a nevyspání udělalo své, takže jsem se dostala do stavu blízkého opilosti. To znamená, že jsem si ze všeho dělala legraci, hlavně moje teorie o několika kusech nás vydržela bavit poměrně dlouho. Světlá plocha s tmavým flekem. Jmenovalo se to Sára. Stejně světlá plocha s jiným tmavým flekem. Jmenovalo se to krásná dívka. Chuděrce asi nebylo dobře. Opět stejně světlá plocha s dalším tmavým flekem jménem Židovka. Předposlední obraz série, jehož jméno si nevybavuju, jsem nazvala Sářin přítel. A poslední byla zřejmě jejich večeře, třešně a cosi. Světe div se, když jsem se na to zadívala, opravdu jsem tam ty třešně a cosi našla!
Ale některé obrazy byly opravdu povedené. Několik surrealistických kousků jsem si oblíbila.
Po kulturním zážitku jsme zamířili do albergue. Musela jsem se smát. Žluté šipky byly nepřehlédnutelné a nedalo se zabloudit. Smála jsem se, protože by bývalo stačilo, aby mi někdo řekl "sleduj žluté šipky" a všechno mohlo být úplně jinak a možná trochu méně zajímavé.
Chengwei si koupil americký banán a pokoušel se ho sníst. Byl prý hnusný, tak jsem to také zkusila. Chengwei měl pravdu. Banán byl hnusný, chutnal jako brambora a nezralý banán. Místní nám prozradili, že se s ním zachází jako s bramborami. Tak jsem to nakrájela, vzala olivový olej a cukr (přece nebudu dělat slaný banán!) a zavřela jsem to na několik minut do mikrovlnky.
A kupodivu to bylo dobré a pochutnali jsme si! A vznikla otázka, co se sladkým olivovým olejem. Takže jsme vzali bagetu a zlikvidovali jej. Nezúčastněnému pozorovateli by možná naše počínání přišlo nechutné, ale my jsme si naši podivnou večeři užili.
Rozdala jsem několik věcí, které se mi nechtělo brát do letadla, poradila jsem jednomu německému poutníkovi, který byl podobně neinformovaný jako já na začátku, tak jsem mu aspoň věnovala seznam albergue a bodů, kterými by měl na camino del norte procházet.
Po desáté nás vyhnala hospitaleira. A tak začala moje poslední noc na camino.
4. 7. 2013
Tenhle den byl i naším posledním dnem na cestě. Já jsem letěla zpátky do Prahy a Chengwei do Madridu. Stavili jsme se ještě v knihkupectví, abych si koupila knížku, na kterou jsem první den koukala, rozloučili jsme se a já odjela na letiště.
První střet s realitou, první náznak, že se do mého krásného snu začíná vkrádat reálný svět, byla slova "ty vole, sme si mohli dát ještě kafíčko a pívečko". Moje letadlo mělo asi hodinové zpoždění. Abych si ještě užila trochu Španělska, objednala jsem si kafe a zákusek a poslouchala španělštinu. Potom jsem ještě zneužila tester jednoho parfému v duty free shopu, abych neměla k deníku i jeho pachový záznam, a nastoupila jsem do letadla.
Poslední rozloučení
Když letadlo vzlétalo, měla jsem další slabou chvilku a opravdu jsem byla ráda, že vedle mě nikdo nesedí. Španělsko se vzdalovalo a zmenšovalo. Připadalo mi to, jako kdybych sotva přiletěla. Bylo to zvláštní, protože v tu chvíli jsem si vzpomněla, jak děsivě neznámá mi cesta do Santiaga před několika týdny přišla, a teď přeci nemůžu jen tak odletět. Jen tak se odlepit od země, nabrat výšku a rychlostí 850 km/h se vzdalovat. Nikdy předtím jsem se s žádným místem neloučila tak těžko. Nicméně okénka se jen tak otevřít nedala.
Ještě několik dní potom jsem po probuzení musela chvíli přemýšlet, kde vlastně jsem a jak jsem se tam dostala. Jednou se tam určitě vrátím! V Praze je krásně, ale ta realita se musí občas něčím proložit. Ještě by se ze mě mohl stát normální člověk a to by byla tragédie!
Cesta byla zajímavá a poučná. Nikdy bych si bývala nepomyslela, že nejen ujdu čtyři sta kilometrů, ale že si to užiju i způsobem, o kterým se mi nikdy nesnilo. Že na konci budu hypnotizovat vzdalující se lesy Španělska, abych ještě na chvíli měla pocit, že jsem na cestě. A kdyby se někdo z vás chtěl také vydat na Camino de Santiago, nezbývá mi nic jiného než dodat: "Sleduj žluté šipky."