Dnes večer jsem měla velmi milý zážitek. Nejen že jsem byla po dlouhé době na tréninku, který mi neuvěřitelně zlepšil náladu, a pak jsme s Tomem Palcem prodrbali, jaké jsou ženské potvory, ale potkala jsem na Muzeu alternativního psa.

Alternativní fenku ridgebacka, abych byla přesná. I s jejím alternativním páníčkem. Měl dredy do půli zad a v batohu bambusové tyčky. Já jsem čekala na metro a z nudy jsem chodila po bílé linii tak, abych nešlápla na čáru.

Alternativní fenka neměla žádný obojek ani vodítko, a když jsem se otočila, přišla ke mně a začala očichávat moje zbraně. Byla vážně roztomilá. Něco jako kdyby za mnou přišlo malé dítě a ptalo se, co to mám v tom krásném obalu. Když si mě fenka dostatečně očichala, vrátila se zase k pánovi. Bylo to tak přirozené, že to snad přirozenější být ani nemohlo. Kdybych měla psa, takhle bych se k němu chtěla chovat. S respektem.

Neříkám, že by všichni pejskaři měli své miláčky vypustit do ulic, ale bylo by hezké, kdyby pravidla byla nastavená trochu přátelštěji. A lidé, kteří svoje psy zvládají dobře, by neměli být trestáni, když je nebudou chtít uvazovat na vodítko a stahovat jim čelisti různými BDSM pomůckami.

Fenka i s pánem vystoupili na Vltavské. Stačilo jedno jeho tiché slovo a ona ho následovala. Klidně, dobrovolně, ráda.

Někdo může argumentovat strachem z psů. Já mám zase nepříjemný pocit z některých lidí. A taky kvůli mě nikdo nevymyslí nařízení, že lidé s vyrážkou na viditelných částech těla do MHD nesmí.

A navíc v historii stačilo málo a mohlo by být všechno jinak. Mohli to být psi, kdo se býval vyvinul rychleji, a my bychom byli jejich mazlíčci. S náhubky, vodítky a obojky.