Dnešní noc byla vydatná. Objevilo se v ní jídlo, náboženství a sex. Odhalení smyslu života se neodvratně blíží!
Kecám. Mé snové já si chce jenom užívat na vysoké filosofické úrovni. :-)
Adriana postávala na dřevěné podlaze chýše. Střídavě hleděla na matku a na bratra. Její otec se díval kamsi do dáli. Nikomu z čarodějnické rodiny se nechtělo na zdlouhavou cestu do výšin. Je tam zima. Adrianina matka navíc pokaždé trpěla závratěmi. Ale někdo to musel udělat. Mladá čarodějka nevydržela, nacpala knihy zemřelých do plátěné tašky, popadla koště a deštník a vyrazila ven.
Bylo jí jedno, že létání s deštníkem je pro děti, nechtěla se vydat na tak dlouhou cestu jenom s koštětem, které se nepříjemně houpalo. Deštník mu dodával tolik potřebnou rovnováhu, navíc vysoko v mracích se skrývaly zákeřné turbulence, kterých se Adriana oprávněně bála. Ladně se vznesla a zamířila nahoru. Když byla dostatečně vysoko, roztáhla deštník a druhou rukou pevně svírala násadu koštěte.
Vlhkost se jí srážela na prokřehlých rukou a ve vlasech se jí tvořily drobné krystalky ledu. Proklínala tuhle povinnost. Jelikož jejich rodina měla na starosti zapisování zemřelých v jejich kraji, jednou za čas vždycky někdo musel zanést knihy k nebeské bráně. Ušklíbla se. Velké nebeské mocnosti byly prostě příliš důležité na to, aby si zařizovaly nudné pochůzky samy.
Konečně se před ní v mracích objevily velké šedočerné okované schody. Zatajila dech. I když byla naštvaná, ten pohled ji uchvátil. Otřásla se při pomyšlení, že by musela celou cestu šplhat po schodišti. Matné, černošedé plochy byly zdobené šedomodrým kováním a nýty ze stejného materiálu. Každý schod byl více než stopu vysoký.
Adriana zaparkovala a pomalu rozmrzala. Dívka za přepážkou ji zavolala a mile se na ni usmála.
"A mladý čaroděj nám přináší co?"
"Čarodějka," opravila ji Adriana a nehezky se na ni podívala. Vytáhla knihy a nechala dívku, ať dělá svou práci.
Procházela se po kanceláři. Nakukovala do dveří. Většinou za nimi bylo pusto a prázdno, občas skladiště nepotřebných krámů. Za jedněmi z nich byla ovšem krásná zelená louka. Nepoznávala ji, ale připomínala jí louky v mladých horách. Po zelené trávě došla až k malé roubence. Vyrušila odpočívajícího muže. Pohnul se a Adriana se lekla a zarazila se. Vždyť to byl Ježíš, o kterém všichni tolik mluvili!
Usmál se na ni a dali se do řeči. Ani nevěděla jak, ale za několik okamžiků spolu leželi na jeho skromném lůžku. Koukal jí do očí a cítil, jak se pod ním žádostivě prohnula. Adriana cítila stejnou vášeň z něj. Pomalu jej políbila a trochu v rozpacích se na něj zadívala.
"To bychom ale neměli," špitla.
"Proč ne?" zeptal se jí s úžasem.
"No, kvůli tvému otci. Víš, že říká 'nesesmilníš', ne?"
Umlčel ji polibkem a z jeho očí bylo zřejmé, co si o tomhle lidském výplodu myslí. Objal ji a z jejího křehkého těla sálala roztoužená horkost. Už v jejích očích neviděl obavy, četl v nich jen její tajná přání, která jí s rozpustilým úsměvem splnil.
Po nějaké době ji prováděl po svém nejoblíbenějším kousku nebe. Kolem nich se tyčily vysoké a ostré skály, mezi kterými se zelenaly čerstvé louky. Ježíšova malá roubenka vypadala zdálky jako bílá perla. Provedl ji také kanceláří. Na policích byly vyrovnané ještě nepopsané knihy zemřelých a krásně kovaná pera.
Dívka za přepážkou však dokončila svou práci a vrátila Adrianě knihy zemřelých.
A od těch dob létala Adriana k nebeské bráně ráda a dobrovolně.
Epilog
Pohled dolů jí způsoboval závrať. Raději se pustila kovového zábradlí a nechala si ujít pohled na hlavní jídelnu indické restaurace. Čich ji táhl jinam. Jakýsi Ind připravoval karamel se strouhanými jablky, do kterého postupně vhazoval rohlíky. Jídlo zavonělo. Také vzala jeden rohlík z proutěné misky a vhodila jej do žhavého karamelu s kousky jablek.