Po ne úplně dlouhé době se odkryla další část osudu mého milého elfa. Doufám, že mi kolegové odpustí drobné nepřesnosti, kterých jsem se v příběhu dopustila, ale prostě jsem nechtěla nechat některé věci nedomyšlené, i když jsem přišla pozdě. Druhá část včerejšího večera přijde někdy jindy. Enjoy!
Upřeně sledoval tanec bludiček na krunýři obří želvy. V jeho hlavě se opět rozezněla kouzelně uklidňující melodie, kterou znal ze svého prvního setkání s těmito podivuhodnými tvory. Cinkání se neslo nad bažinou a elfovi se po tváři rozlil úsměv čirého štěstí. Bludičky zpívaly o nekonečném klidu a harmonii a o brzkém shledání s blízkými. Sirriel měl najednou pocit, že bažinu zalilo nazlátlé světlo. Trsy tmavozelené trávy byly opředeny nitěmi zlata a z krunýře prastarého tvora se sypal žlutě zářící prach.
Želva se pomalu sunula k nim. Sirriel na ni stále okouzleně hleděl. Sotva si uvědomoval, že se kolem něj ozývá zoufalé volání jeho společníků. Čas se mu zpomalil. Viděl, jak vzduchem létají hořící šípy a zabodávají se do šupinaté hlavy podivného zvířete. Posmutněl. Melodie v jeho mysli lehce utichla, ale neustala. S lítostí sledoval, jak nohy mystického tvora podklesly a jeho bezzubá tlama se zabořila do bláta. Dotknul se krunýře a zlehka po něm přejel prsty. Sotva vnímal, když ho hobit vzal za loket a odvedl ho kamsi do neznáma.
A stále slyšel cinkání bludiček. Jemná melodie se odrážela od stěn jeho lebky, zesilovala a zeslabovala s údery jeho srdce. Odnesla ho kamsi daleko. Nechal se vést, klopýtal přes kameny a hroudy bláta a znovu se blaženě usmíval. Najednou ho do nosu udeřil štiplavý zápach. Zalapal po dechu a rozhlédl se. S překvapením zjistil, že dorazili do chatrče staré démonické čarodějnice. Zrovna stála na žebříku a míchala cosi v kotli. Melodie v jeho hlavě ustala docela.
Pomalu se probíral z podivného transu. Tekutina v kotli občas zasyčela a vyšplíchla na špinavou podlahu. Démonická babizna ještě několikrát promíchala syčící směs. Po chvíli se jednou z delších rukou natáhla po džbánku, který naplnila asi do poloviny, a slezla dolů. Ze skleněné zkumavky do něj přilila trochu čehosi bezbarvého a Sirriel s podezřením sledoval, jak bere několik malých skleniček a rozlévá do nich nazelenalou tekutinu. Rozestavěla je na stříbrný tác a podala je dobrodruhům.
"Tady máte, co jste chtěli," zaskřípala ne zcela melodickým hlasem, "kdo je chytrý, bude chytřejší, kdo je silný, stane se silnějším."
Sirriel z toho neměl dobrý pocit. Opatrně vzal teplý kalíšek do dvou prstů a sledoval ostatní. Překvapilo ho, s jakým nadšením neznámý lektvar všichni vypili. Přičichl ke sklence. Lektvar voněl trochu jako drůbeží vývar s neznámými bylinkami. V zelené tekutině, která smáčela hladké stěny sklenky, poznal vůni připomínající šalvěj a horský tymián, ale nebyl si jistý. A vtom ho opět pohltila cinkavá melodie.
Chtě nechtě pozvedl pohárek. Jako ve snách sledoval vlastní ruku svírající sklenku s nazelenalou, stříbrně se třpytící tekutinou, která se dotkla jeho rtů. Nechutnala odporně. Skutečně chutnala trochu jako nezvykle okořeněný drůbeží vývar. Zavřel oči a polknul. Cítil, jak se mu celým tělem rozběhly tenoučké nitky energie. Uskočil před několika kapkami horké tekutiny, které vyšplíchly z kotle, a jeho nacvičené pohyby byly najednou o mnoho jistější. Usmál se a pohlédl do očí staré démonce. Zašklebila se na něj a piha na jejím nose se trochu pohnula.
Rozloučili se a vydali se dále na cestu. Sirriel byl ještě stále příjemně překvapený účinky lektvaru. Přeskakoval po padlých kmenech s nebývalou lehkostí a obratně se vyhýbal nepřirozeně zkrouceným větvím, které po nich zlověstně vyhlížející stromy natahovaly.
Slunce už pomalu zapadalo a bažina dostávala děsivý nádech. Cáry mlhy na zemi houstly a lísaly se ke kmenům stromů a kamenům. Vtom se hraničářka Dularee zarazila. Všiml si toho a zastavil se. Za tu krátkou dobu, co v přítomnosti elfky strávil, poznal, že jejím instinktům se vyplatí důvěřovat.
"Slyším křik. Odtamtud," ukázala do dálky, kam měli namířeno.
Ohlédla se po ostatních a rozběhla se tím směrem. Bylo těžké držet její rychlost. Celí udýchaní dorazili na louku. Sirriel se opřel o strom a snažil se popadnout dech. Jednou rukou objímal nepříliš tlustý kmen a kašlal. Vtom se zarazil. Rozkládalo se před ním hrůzné divadlo. Dřevěné domky nedaleké vesnice stravovaly plameny. Vzduchem se nesl pach páleného dřeva a křik nebohých obyvatel. Elfka na nic nečekala a rozběhla se na pomoc. Sirriel i ostatní ji následovali a snažili se ji neztratit z očí.
Doběhli až k hořící stáji, z které se ozývalo děsivé ržání zoufalých koní. Zvuk, z kterého běhal mráz po zádech, prořezával večerní krajinu a zapichoval se do citlivých elfích uší. Sirriel oběhl stáj v naději, že se mu podaří najít jiný vchod, který nebude v plamenech. Po několika okamžicích našel konečně alespoň jedno uvolněné prkno. S hobitem jej utrhli a snažili se uvolnit některé z dalších. Po chvilce, která se zdála být věčností, přiběhla hraničářka s dvěma vědry vody a hned za ní následoval podobně obtěžkaný kroll. Elfka se protáhla nově vzniklým otvorem v dřevěné stěně a kroll jej svým silným tělem ještě zvětšil.
Rychle uhasili hořící slámu a Dularee začala uklidňovat vyděšená zvířata. Kolem bylo nesnesitelné horko. Koně ji sledovali a snažili se utéct. Hraničářka k nim však promlouvala tichým hlasem v elfštině. Hladové plameny olizovaly stěny stáje a hladově praskaly, elfovi se lepilo propocené a špinavé oblečení na tělo. Začínalo mu být úzko. Po chvíli se obě zvířata naštěstí zklidnila a nechala se vyvést dírou ve stěně, kterou se zatím ostatním podařilo dostatečně zvětšit. Právě včas. Prohořelé stěny nevydržely váhu střechy a celá budova se s praskáním zřítila. Jeden z koní se pokusil o útěk, Dularee jej však rychle uklidnila.
Nechala obě zvířata na starosti Sirrielovi, kterého nečekané dobrodružství vyděsilo natolik, že poté, co opustili hořící stáj, nebyl schopen slova, a odběhla do vesnice, odkud se ještě stále ozývaly vyděšené výkřiky.
Sirriel chvíli hleděl na oba koně a snažil se je nevyděsit. Pevně sevřel kožené opratě a zkusmo poodešel několik kroků od hořících trosek stáje. Zvířata elfa ochotně následovala. Zastavil se a zkoušel odhadnout, nakolik ho budou poslouchat. Popošel ještě několik kroků a uvázal opratě okolo stromu, který vypadal dostatečně pevně.
Pomalu se přibližoval k menšímu z koní. Jejich tmavá zpocená srst se leskla ve světle plamenů a jejich vyděšené oči provázely každý elfův pohyb.
"Neboj, koníku," pokusil se promluvit přiškrceným hlasem.
Kůň zafrkal a pohnul hlavou.
"Nic ti neudělám. A za chvíli se vrátíš domů," snažil se ho uklidnit.
Jestli mu kůň rozuměl, tak to nedal najevo. Nedůvěřivě si neznámého tvora prohlížel a pofrkával. Zřejmě ho však nepovažoval za nebezpečného. Nechal se pohladit po hlavě a několikrát střihnul ušima. Sirriel se usmál. Pomalu ho opouštěla hrůza a mohl se konečně pořádně nadechnout. S náležitým respektem pohladil i většího z koní a snažil se rychle vymyslet něco, co by jim mohl vyprávět. O uklidňování zvířat nevěděl totiž zhola nic a lepší nápad neměl.
Po nějaké době seděli všichni v táboře kousek nad zničenou vesnicí a užívali si zaslouženého odpočinku. Smutná podívaná pomalu přestávala doutnat. Koně, které se jim podařilo zachránit, přišli o svého majitele, a tak jim je starosta vesnice daroval jako výraz vděku. Jak ironické bylo, že je pojmenovali Uhlík a Plamínek. Dozvěděli se, že vesnice se stala terčem útoku inkvizice.
Pro Sirriela to byl jenom další důkaz hlouposti lidské rasy. Vzpomněl si na všechny ty bludy. Vzpomněl si na to, jak musel předstírat, že tomu všemu věří a že jiná pravda neexistuje. Lidské náboženství, pff... Vzpomněl si i na Yanna, který beze stopy zmizel. Toho dne se mu neusínalo právě nejlépe. Rozčilením nemohl téměř ani zavřít oči, a když se mu podařilo usnout, pronásledovaly ho děsivé sny, v kterých inkvizice mučila jeho, jeho rodiče i Yanna.
Ráno vstal s nepříliš dobrou náladou. Beze slova se nasnídal, sbalil několik málo věcí, které vlastnil, a vydali se na cestu. K poledni dorazili do města. Sirriel snad nikdy neviděl to ohavné město raději. Nesnášel ho, ale po děsivých dobrodružstvích v bažině mu připadalo méně odporné. Zamířili do hostince jménem Veselý kanec, aby si zařídili ubytování. Nikomu z nich se nechtělo za pokoj platit, tak se jejich hobití přítel Zasezdrhnul široce usmál a jal se dohadovat s hostinským své muzikantské obchody a elf si zatím koupil nějaké slušnější oblečení, aby nevzbuzoval příliš pozornosti.
O několik okamžiků později Sirriel s pobavením sledoval divadlo na náměstí. Kroll Drtikol vylezl na městskou kašnu, v rukou držel dřevěný sud, na kterém balancoval hobit a hrál na ukulele s takovou lehkostí, jako kdyby si ani neuvědomoval, že stačí, aby kroll kýchnul, a zřítí se do vody.
Pousmál se, stáhnul ze sebe špinavé hadry, které pobytem v divočině značně utrpěly, hodil je do kýble s vodou a sám se ponořil do dřevěné kádě, z které stoupala příjemně vonící pára. Pokaždé když se mohl ponořit do horké vody, zapomněl na všechny starosti. Horká pára a vůně bylinek mu totiž připomínaly domov. Když ještě pobýval v klášteře, kradl kdejaké cetky a peníze, drobnosti potom prodával ve městě a za část utržených peněz si dopřával podobné úniky od reality.
Teď však měl plán. Vstal, otřel zamlžené zrcadlo a učesal se. Zadíval se na svůj obraz a usmál se. Na cestu domů bude potřebovat hodně zlata. Ale kde je alkohol, tam jsou i opilci. A kde jsou opilci, tam je i spousta nestřežených zlaťáků.
Znovu se usmál, lehl si na čistě povlečenou postel a v duchu si představoval, koho a jak obere a kdo mu pomůže domů. A divoký večírek, na který nikdo dlouho nezapomene, měl zanedlouho začít...