Jednou jsem slyšela vskutku neobvyklou nadávku. Že je někdo hnusný jak cesta do práce. Opravdu nevím, jestli dotyčný vybíral vajgly z pisoáru holou rukou a pak ještě zkoušel, které by se daly recyklovat, ale obrat jsem si zapamatovala. A řekla jsem si, že se s vámi podělím o strasti a radosti mého zapojení do pracovního procesu.

Tak nejdřív ta cesta do práce. Dojedu do Uhříněvse a vystoupím z autobusu. Pak zalezu do uliček a při troše štěstí se ani moc nezamotám. Kolem jsou krásné vilky, lidé, co se povětšinou usmívají, zpívající ptáci, občas přes cestu přeběhne kočka. A pak vejdu do domku, kde sídlí naše firma.

Kromě toho, že mí kolegové jsou sbírka moc milých osob, moje pracovní náplň mě baví, tak od prvního července se tam usídlím na dobu neurčitou. Šéf říkal, že už to je nadosmrti, tak jsem se ho ptala, jestli potom tu smlouvu mám podepsat vlastní krví, na což odpověděl, že nad tím ještě nepřemýšlel a že je to dobrý nápad.

Nakonec jsem smlouvu podepsala jenom modrou propiskou a už se těším, až budu zavalena prací.

Yay!

A navíc mám prý obchodní talent, i když si to ještě neuvědomuju. Nevím, nevím, jako svou nejsilnější stránku bych to neoznačila, ale asi na tom něco bude vzhledem k tomu, že se svými intelektuálními dovednostmi kšeftuji už od základky. Navíc... Teď si vybavuji, že jsem na ulici sbírala vystřílené kuličky do kuličkovek a pak je prodávala spolužákům, takže nějakou úroveň dovedností zřejmě mám. Kapesné padesát korun na měsíc v tomhle směru značně rozvíjí kreativitu. Nicméně je čas přesunout se od prodeje plastových kuliček za desetníky k prodeji spektrometrů za miliony.

:-)