Nedávno jsem opět absolvovala setkání se zapamatovatelnými obyvateli hlavního města. Musím říct, že to bylo víc než poetické a opravdu velmi příjemně divné.

Byla tma, pražské Holešovice byly osvětlené jenom oranžovým světlem poblikávajících luceren se a já jsem čekala na autobus. Z nedalekého Cross Clubu se ozývaly hlasy z nahrávek. Ženský hlas tu a tam pronesl něco anglicky. Znělo to jako staré rádio.

Slyšela jsem i francouzštinu? Nevím, možná. Nahrávka opět zapraskala a ozval se naléhavý, ale pořád příjemný hlas smíchaný s jemným šuměním.

A vtom se ozvalo zaječení. Ostré zaječení, které nemohlo být součástí nahrávek.

Podobně ostrý hlas z jiného místa odpověděl. Otočila jsem se a hledala zdroj zvuku. Kolem však nic nebylo. Žena uvězněná v celuloidu opět pronesla několik vět a chvíli se nic nedělo.

Když vtom se zaječení ozvalo znovu a odněkud přišla dívka se sandály v rukou a barevně zářícím obojkem kolem krku. Přiblížila se ještě o několik kroků blíž k zastávce a zaječela z plných plic.

A pokračovala v chůzi dál.

Obešla zastávku a znovu zaječela. Žena z rádia klidně promlouvala k večernímu městu, stále doprovázená tichým praskáním a šuměním.

Bosá dívka se opět zastavila a vychládající město proťal další výkřik.

A potom zmizela mezi paneláky a už jsem ji nikdy neviděla...