Sedím na posteli v hotelovém pokoji a vzpamatovávám se za kytarových libozvuků jakési severské skupiny jménem Vàli. Vzpamatovávám se z šoku, že jsem absolvovala další přednášku, při které jsem stála na té méně obvyklé straně přednáškových sálů. Totiž na místě, kde se čas jaksi deformuje a prodlužuje, jako kdyby došlo k zásadnímu narušení časoprostorové kontinuity.

Ano, přežila jsem přednášku jakožto přednášející.

Právě totiž probíhá konference Pigmenty a pojiva, konference, kde se většina přednášek zabývá tím, kdo jakou barvu a jak vyrábí. Takže jsem si vyslechla, jak se vyrábí žluťožluť, červeňožluť a já nevím, co ještě (nějaká firma vyrábí jenom žlutou a červenou, což mi připadá jako ohromně úzká spektrální specializace), dověděla jsem se, jaký je to průšvih, když se vám na lodi usídlí mušle a řasy (seriously, až si budete pořizovat jachtu, dejte na to pozor). :-)

A pak přísahám, že nevím, jak se to stalo, po coffee breaku jsem jak tygr v kleci přešlapovala vedle pódia, opakovala si úvod, co jsem vymyslela, prostě snažila jsem se dýchat (protože dýchání se prý hodí, když chce člověk přednášet). A potom se stalo zase něco divného a už jsem stála na pódiu a mhouřila oči pod palbou lampy promítačky.

Fakt nekecám, cítila jsem, jak se skládá třes mých rukou a bušení mého vlastního srdce. Mluvila jsem asi čtyři hodiny, což se později ukázalo jako slabých dvacet minut. Ale nakonec to dopadlo dobře. Prý jsem většinu času vypadala sebejistě a publikum se smálo na místech, kde jsem to naplánovala já, ne na nějakých náhodných místech prezentace, dokonce se mi podařilo obrátit technické problémy v zábavnou nevědeckou vložku.

Ale ty křeče v zádech a v krku, co mám... To by mě náramně zajímalo, kdo mi dá masáž.

Ještěže za půl hodiny začíná konferenční raut.

Doufám, že budou mít dobré víno.

A kdyby byla medovina...

To by bylo úplně nejlepší.