Některé dny jsou takové nenápadné. Nic se neděje, začnou, skončí a ani si toho nevšimnete. Ale některé dny jsou zase ohromně husté. Třeba jako ten dnešní.

Připadám si hustě. A schopně. Nějak se stalo, že se mi podařilo nakopnout můj interní reaktor a dostat ho do kritického stavu. Takže se musím pochlubit. Povedlo se mi:

• Vstát brzo a stihnout zkoušku naší matfyzácké Rybovky v osm ráno,
• dostat ke zpívání tenorové sólo v Graduale,
• změřit několik vzorků,
• zajít si na oběd,
• uvařit si café,
• koupit si digitální pianino (yay!),
• zjistit, že oprava mého foťáku by stála víc než nové tělo (*cry*),
• napsat nečekaný test ze španělštiny na 80 %,
• zapomenout si věci ve škole,
• pokecat si s vrátnou, která mi je vyzvedla a schovala,
• pokecat si se španělkou, která seděla ve vlaku vedle mě, v podstatě nevěděla, kam jede, a za záchranu mi věnovala zapalovač se španělskou vlajkou a hezky po španělsku mě políbila,
• zapnout si aparaturu na zítřejší měření,
• najít ušetřit asi dva firemní tisíce na dvou pipetách, což se vždycky hodí,
• a pořád vypadat úžasně.

Takže přeji hezký večer a já jdu zkusit, jak můj nový zapalovač se španělskou vlajkou podpaluje.