Milé děti! Jelikož Ereandil má abstinenční příznaky a moc, moc, opravdu moc se těší na další sezení Dračího doupěte, věnuje se alespoň tvorbě DrD related. Tentokrát je to básnička (nebo aspoň pokud o něco podobného) o Danielovi, který nikdy nedostal příležitost dostat se z hlavy tvého tvůrce, a tak zůstává uvězněný ve svém osamělém světě, dokud ho někdo nevysvobodí...

A otázky pro čtenáře: Máte rádi roleplaying? Máte rádi DrD? Myslíte si, že když je nějaká postava v hlavě, tak ví o tom, že není ve skutečnosti? A je to, co je jenom v hlavě, neskutečné?

Vlasy vlají ve větru

Ani vánku však nikde není

Bosé nohy v oceánu

Který v pěnu se mění

 

Tiše klečí ve tmě před oltářem

Z černého chladného kamene

Jen závěs utkaný z reality

Se jemně dotkne jeho ramene

 

Tisíckrát raněný a dýkou probodnutý

A přesto nikdy nezemřel

Sám, v temné pustině, prokletý

Jen vítr volá jeho jméno - Daniel

 

Ústa tichou motlitbu šeptají

Která se odráží od vlhkých stěn

Přání, ať kdosi kostkou hodí

A v papírovou skutečnost změní se sen

 

Však stále jen ticho odpovídá

Jak rád by z vězení odešel

Ale samota šeptá jeho jméno

Zapomenutý Daniel

 

Ve světě dokonalosti tiše pláče

A na rezavějící meč horké slzy padají

Cítit na tváři horké slunce

Vidět, jak hvězdy vycházejí

 

Každou noc touží, tak moc by chtěl

Být skutečný, být svůj - Daniel