Pro ty z vás, kteří při pohledu na titulek zmateně kroutí hlavou - podívejte se na Pár pařmenů.

Je to už tedy nějaká doba, protože samotná svatba byla 4. června a dnes je... No, jsem už skoro dvacet dní vdaná paní. Mám dvě příjmení, která se nevejdou na letenku. Doufám, že se nevejdou ani na daňové přiznání, aby kvůli mě museli tisknout speciální formulář a nemusela jsem trpět sama.

Jo, jsem zlomyslná. Ideální výbava do manželství!

A jak to tedy proběhlo? V pátek jsem si vzala dovolenou a zaúkolovala Tomáše, aby s kamarádem vyzvedli krůtu, kukuřice na gril a zvukovou aparaturu. Já jsem zatím chystala nějaké další věci. Vlastně ani nevím, co jsem dělala, asi jsem se tak trochu stresovala. Během odpoledne přestala fungovat elektřina v bytě, což mi na klidu nepřidalo, myšlenka na roztékající se mrazák není to, čím se chcete o svatbě zabývat. Nakonec jsem to ale díky telefonické nápovědě vyřešila a mohla se dále věnovat předsvatebnímu stresu.

Konečně jsme někdy před osmou večer vyjeli. Tiše jsem úpěla, protože v osm jsem už chtěla být na místě. No, tak tedy ne. Dojeli jsme do firmy, kam jsem si den předtím nechala dovézt víno a sýry. Nastal další zádrhel, protože se mi podařilo spustit alarm; pomalu jsem naťukala bezpečnostní kód. Jestli si myslíte, že to bylo něco jako decentní pípání alarmu auta, tak jste úplně vedle. Vynásobte to tak deseti a k tomu přičtěte stres z toho, že víte, že bezpečnostní služba bude volat vašemu šéfovi, jestli je všechno v pořádku. Tak jsem mu raději zavolala dřív. Smál se. Nakonec se mi podařilo ten hnus vypnout, ale ještě několik dní jsem při odblokovávání domu měla velice nepříjemný pocit vzadu na krku.

Stavovali jsme se ještě v Jenči, což je vesnice, kde Tomův kamarád a náš řidič bydlí. Úpěla jsem podruhé, protože z předpokládané desáté večer se pomalu stávala jedenáctá. Moje plány příjemně stráveného večera s rodinou byly fuč.

Během cesty mi volala mamka, že nechce bydlet s taťkou ve vedlejším pokoji. Volal mi taky taťka, že na hradě jsou tři třídy dětí a kde jako chci všechny hosty ubytovat. No, na to jsem už sílu neměla, tak jsem poprosila Tomáše, aby to vyřešil. V jednu chvíli jsem myslela, že hradnímu pánovi vynadá, protože na něj nastoupil nezvykle drsňácky. Poté drsňácky nastoupil i na mamku, která se rozhodla, že se ubytuje v pět kilometrů vzdáleném Ostrově. Já jsem se na zadním sedadle zmohla pouze na to, že jsem se hystericky smála a zvažovala jsem, jestli bude lepší propadnout hluboké depresi nebo blýskavé mánii.

Ale dojeli jsme. Další den mě sorellina namalovala a učesala, za což jsem byla moc ráda, protože se mi nikam nechtělo, náš věrný řidič Zmaťas dovezl kytky a myrty a po drobném zpoždění (protože prostě bez mé vílí sestry Marušky se vdávat nemůžu, tak se na ní muselo čekat!) se začalo. Nastoupili jsme ke křížku pod lípou pod hradní věží.

Pro ty z vás, kteří tam nebyli, musím zmínit pana oddávajícího. Nebyl to ledajaký oddávající, byl to černošský evangelický farář z Keni jménem Bob Helekia Ogola. Žije v ČR asi dvacet let a je to moc milý člověk. Obřad byl moc hezký, samozřejmě že s knězem nemůže být civilní, nýbrž církevní, ale i přes naši většinovou příchylnost k přírodním náboženstvím či vědeckému pohledu na svět myslím, že nikdo se necítil divně.

Tomáš dostal během obřadu sežrat to, že jako jméno svědkyně řekl moje jméno, všichni se smáli a bylo to fajn.

Kvůli lehkému chaosu, který nastal z důvodu výpadku proudu, jsme přešli volně do focení a hostiny; oběd pro pětadvacetičlennou rodinu se s mírným zpožděním připravoval na dvou plotýnkách, ale mně to bylo už tak nějak jedno. Tomáš řekl ano a neutekl, nikdo nevypadal, že by se chystal ke rvačce, tak co.

Už to zkrátím, abych se mohla věnovat nějakým praktickým kecům: bylo to super. Hostinu nám oživili rytíři s jejich představením, lukostřelecký koutek, kamarádi z bandy Kacubó kenrikai a ohnivé divadlo Ignis se svou fireshow. Poté, co jsme se v jednu hodinu odebrali do novomanželského stanu (měli jsme pod věží rádoby historický stan s loučemi a kožešinami!), jsme se pak v šest hodin ráno vrátili a co jsme nenašli! Pana patologa Leoše, Krtka s Alicí, Míšu Lachmanovou a rytíře, jak se baví u ohýnku. Tak jsme se k nim přidali, zpívali jsme, snídali, Leoš hrál na flétnu a bylo to super. 

A teď ty praktické kecy, které by mohly zajímat ty, kteří svatbu chystají:

Doklady

I když vás všichni dobře znají, vězte, že teď se už nedá létat na občanku s ustřiženým rohem. Proto pokud nemáte pas (jako jeden nejmenovaný elf) a chystáte se k létání na svatební cesty, domluvte se s oddávajícím, aby vám občanku nestříhal. Bob byl v pohodě, protože má úřady na háku, ale mohli byste narazit. Mně osobně prošlo to, že jsem na občance měla jedno příjmení a na letence dvě, jenom jak jsou dlouhá, vypadala jako jedno superdlouhé, tak jsem to musela v Málaze vysvětlovat. Aspoň jsem si popovídala španělsky.

Jídlo

Nedá mi to, abych se nezmínila o zdrojích našeho gastronomického potěšení. Výborné kýty jsme měli od společnosti Maso Nevratice. Nejen že byly výborné, za dobrou cenu, ale také mi je pán donesl až do lednice, což je něco, co při koupi dvou patnáctikilových flákot opravdu oceníte. Doporučuji. Také doprava nad tisíc korun je zdarma.

Krůtu jsme měli od společnosti Prominent v Uhříněvsi. Museli jsme si pro ni dojet, ale byla za dobrou cenu a výborná.

Víno a sýry jsem objednávala online ze serveru Potraviny Domů. Když chcete nějaké rozumné víno kromě tradiční Frankovky a Müllera Thurgau a víte, co přibližně jak chutná, tak je toto jedna z rozumných možností. Kromě dopravy po Praze zdarma jsme obdrželi i knížku Čas hledání vší, kterou si někdy možná přečtu.

Našla jsem také skvělý zdroj kukuřic na gril - firmu Agrimex. Sídlí v Panenských Břežanech a deset kilo kukuřic tam seženete za tři stovky. Pokud to přepočítáte na maloobchodní cenu, je to tak třikrát nižší (a to musí být ten obchod fakt levný).

Pivo zařizoval Tomáš, protože při předpokládané spotřebě dvou set piv jsme tak ušetřili asi tři tisíce.

Ovoce, zeleninu, pečivo a rodinný oběd jsem nechala na hradní čeládce, dort a koláčky zařizovala Tomášova mamka (dort byl legendární!) a ještě jsme prosili hosty, aby v případě záchvatu kreativity něco upekli. Maso nakonec vyšlo na kostičku přesně, víno a pivo zbylo. Zbytek drobného občerstvení a sýrů se rozdalo a snědlo na snídani. A bylo to.

Šaty

Krásné šaty za rozumnou cenu jsem sehnala v obchodě Ever Pretty. Doporučuji s sebou na lov tahat závoj, pro ty, kteří netrpí tak výkonnou představivostí jako já, je to velice praktický nástroj.

Zábava

Jestli máte kamarády, kteří umí něco hezkého (jako třeba Kacubó kenrikai), je moc milé, když tam něco předvedou.

Dále nás bavili páni rytíři z Plzně, lukostřelci, kteří nás nechali střílet do nějakého papírového jelena, a pyromani Ignis, všechno bylo super a všechno se pohybovalo asi kolem třech tisíc za skupinu.

Hrad

Horní hrad je moc hezké místo. Hradní čeládka je sbírka oddaných a milých lidí, kteří vám ve všem vyjdou vstříc a dobře se s nimi pobavíte. Okolí je úžasné. Jediný problém, který jsme měli, byla trochu komplikovaná komunikace s hradním pánem, v podstatě jsem neměla až do posledních okamžiků v ruce žádnou oficiální nabídku, o cenové rozvaze ani nemluvě. Jediné, co jsem se dozvěděla, bylo to, že vše bude "s velice rozumnou přirážkou". Pro pivo to ovšem znamenalo třicet korun za půllitr, takže jsme se rozhodli vzít věci raději do svých rukou. Také mě mrzelo, když jsem se dověděla, že hradní pán se ke své čeládce často chová nehezky, takže jsem se rozhodla, že na ně budu místo něj milá já a snažila jsem se, aby se necítili jako nějací podřízení. A všechno bylo super. 

Nechci, abyste tyhle poslední řádky chápali tak, že se vás snažím od Horního hradu odrazovat, vůbec ne, naopak. Jenom ho chci představit se všemi jeho krásami a démony, protože i přes ty démony to stojí za to.

A na závěr aspoň jedna fotka. Děkuji všem, díky kterým to byla nezapomenutelná akce!