Do konce mého binárního blbnutí, kterého se tady účastní řada dalších šílenců (tedy pardon, optimistů), zbývá necelý rok a půl. A protože dnes je krásný sobotní večer, není nic lepšího, než se podívat, jak se mi vlastně zatím daří a nedaří.

Z celé stojedničky, kterou jsem si na sebe ušila, se mi podařilo splnit dvacet devět bodů, což je necelá třetina. Dalších pět je v procesu splňování a dvě se vyhodnocují až se skončením výzvy. Nicméně do konce mi stále zbývá více než polovina času - krásných 507 dní!

Mám seriózní strach o bod sedmdesát. Z dubů už mi žije jenom poslední, prostě nepřežily moji lásku a péči. Jestli poslední přežije, prohlásím to za úspěch.

Docela dobře se mi podařilo přečíst stanovených deset knížek. Ale další intelektuální aktivity, jako je třeba sepsání článků a dizertace, jsou ve hvězdách. Taky jsem možná trochu přecenila svoje šicí schopnosti, přece jenom ušít něco vyžaduje abych si vyhradila celý den a vymyslela, co a jak budu tvořit. Tu kvazidokonalou košili chci vážně vidět. Ještěže jsem módní ignorant a za košili můžu prohlásit cokoliv na vrchní část těla, co není triko, svetr ani bunda.

Ale vidím to tak, že až budu mít někdy depresi z toho, že mi nic nejde, zalezu domů, zkouknu nějaký film na seznamu, vlezu do vany, ušiju jednoduchou sukni, napíšu španělský článek a pak až do bílého rána budu kreslit mapu, čímž si splním rovnou pět bodů a všechno bude all rainbows and butterflies again.

A co vy, kolegové šílenci, jak válčíte?