Tak mým malým elfům bylo v sobotu deset měsíců. Jsou roztomilí a ukecaní.

Jejich slovní zásoba dostává nový rozměr tím, jak žvatlají. Ještě stále jim nerozumím a mé porozumění miminkovštině je na tom asi tak chabě jako moje maďarštině, ale je to legrace, protože se snaží napodobovat to, jak mluví dospělí. 

Viktorka je dobrý komediant. Kopíruje většinu blbostí, co jí předvedeme. Takže prdí, brmlá, brmbrmlá a naučila se smát takovým velmi zvláštním způsobem. Podívá se na vás svým oblíbeným božetomátetedaúroveňatoříkaližedospělíjsourozumní pohledem a vyprodukuje decentní hahaha. Zvonivé, nadšené, veselé, a s kapkou ironie.

Doriánek je stále větší sluníčko. Směje se téměř na všechny a při sledování My Fair Lady jsme si s Tomášem všimli, že se občas kouká jako Audrey Hepburn. Jeho nejnovější vynález je ležení na boku a ležérní podpírání hlavy, což vypadá naprosto kouzelně. Pak se zasměje, udělá Audrey, a i kdyby mi v tu chvíli oznámil něco hrozného, jako například že chce volit SPD, ani bych se na něj nedokázala naštvat.

Viktorka je momentálně ukecaná, Dorian hudební. Paráda. Těším se, co si na mě vymyslí dalšího. Nacházejí se teď ve vývojovém stadiu elektrikář-popelář, což znamená, že si oblíbili elektrické zásuvky a v nestřežených okamžicích se snaží dobývat do košů na odpadky. Mají ale naštěstí moc velké prsty na to, aby je nacpali do zásuvky, a kouzlo vidliček a hřebíků ještě neobjevili. Doufám, že jim přestanou zásuvky a kabely připadat zajímavé dřív, než začnou být zručnější. 

Zatím se stále plazí jako malí postižení vojáčci, ale nijak je to netrápí. Proháním je po celém bytě a lákám na kousky chleba, je to opravdu vtipné, protože jakmile Viktorka zaznamená, že je ve hře jídlo (ona je toho názoru, že jíst se sluší pouze, když jí ona, a jakákoliv jiná konzumace je zlo), rozeběhne (rozplazí?) se směrem ke mně, bezostyšně odstrčí nebohého bratříčka a pochoutku uchvátí. 

Fotky tentokrát nemám, nestlihla jsem udělat aktuální. Možná později.