Včera elfíkům bylo jedenáct měsíců, takže už mají jen měsíc, než se stanou batolaty.

Co se tedy od minulého desetiměsíčního checkpointu změnilo? Stále je to moje sebevražedné komando, navíc se začali stavět. Viktorka se staví jen tak opatrně a čeká, až to Doriánek pořádně otestuje. Ten se staví celkem odvážně, vždycky přileze k televizními stolku nebo gauči a už škodí. Několikrát se mu podařilo zapnout mi něco divného na počítači; naposledy to byl režim Letadlo. Ne že bych je nehlídala, ale ráda se podívám, co mají v úmyslu.

Docela legračně honí červenou stopu laserového ukazovátka. Je to ještě vtipnější, než když to dělají kočky.

Jsou užvanění, ale ještě pořád se mi nezdá, že by v tom byl nějaký úmysl, spíš čistá radost z toho, že mohou dělat zvuky. Doriánek se naučil dělat velké bubliny ze slin, a když jsme byli v kině, vyžebral tam od nějaké jiné maminky kus takového toho polystyrenového chleba. Hřeje mě tedy pomyšlení, že případné žebrání by s Danečkem bylo mnohem snadnější než s nějakým zatoulaným pejskem.

Viktorka je docela ostrá. Bere Doriánkovi hračky a ten chudák se ani nebrání. Tak jí to snad někdy vysvětlím. Jinak už mají i svoje mailové adresy na Gmailu, tak doufám, že ještě nějakých patnáct let to bude stále in, abych jim je mohla předat k narozeninám. Bude to asi něco jako How I met your mother, prostě se dozví spoustu věcí a určitě se jim to bude ohromně líbit.

Prostě je s nimi legrace a jsou to zlatíčka. Mějte dvojčata. Je to super. A taky někomu budu muset prodat kočárek, až začnou pořádně běhat. Hezký večer!

Pan Daniel Dorian a slečna Viktorie