Před chvílí jsem se koukala na odborný životopis jednoho vědce a zarazila jsem se na jeho fotce. Sympatický pán. S milým pohledem. Možná bydlí v nějakém bytě v centru a každou středu chodí házet žabky na Čertovku, anebo má nějaký jiný milý zvyk. V mé hlavě určitě. Určitě chodí do divadla a po představení si dá sklenku vína.

A pak se mi do mysli vetřela myšlenka, že i tenhle člověk byl kdysi miminko. Úplně titěrné miminko s nakrčeným nosem, snažil se trefit dřevěným kroužkem na kolík, a když mu to nešlo, začal jím bunovat do podlahy a křičet nadšené hejá hejá.

Je to taková zvláštní, nepřirozená a podivně nepříjemná, ale zároveň svým způsobem uklidňující, a potom zase znepokojivá představa, že každý člověk, ať už vážený profesor, docent, doktor, magistr, inženýr, bakalář nebo kdokoliv jiný se někdy vztekal nad zavřenou papírovou krabicí a vypouštěl z pusy bublinky ze slin.

A možná se tam někteří vrátíme a opět se budeme vztekat nad zavřenou papírovou krabicí a vypouštět z pusy bublinky ze slin.