Mám doma dvě kočky. Tedy, kocoura a kočku.

Možná to tak na první pohled nevypadá, protože v rozích pokojů se již nepovalují chomáče chlupů, ale jsou tu. A z čeho soudím, že ta moje zvířátka jsou kočky?

1. Jakmile se dostanou k záclonám, snaží se jim ukrátit trápení.
2. První věc, která vás praští do nosu, když k nám přijdete, je charakteristický odér bytu chovatele.
3. Lezou po stolech, parapetech a drápají se rovněž na kuchyňskou linku.
4. Jednou z jejich oblíbených kratochvílí je shazovat věci ze stolů, stolků a skříněk.
5. Mají ve zvyku nás budit v naprosto dememtní dobu.
6. Občas v noci dělají naprosto neopodstatněný bordel.
7. Když před nimi spíte, riskujete, že vám narvou tlapku do nosu, případně se vám pokusí chirurgicky odstranit oční víčko.
8. Skáčou mi po břiše.
9. Viktorínu se mi podařilo naučit chodit na píseček.

Ale jsou to hodné kočičky. Pomáhají mi u vaření. Vždycky když vařím, přistrčí si židle ke kuchyňské lince, vylezou na ně a mňoukají, že chtějí už konečně jíst. Viktorína dokonce užírá z pánve, zvlášť když dělám něco z tofu, protože to je její oblíbené jídlo, a ještě navíc se naučila používat takovou tu dřevěnou špachtli na míchání. Mám prostě chytrá zvířátka!