Spoiler inside!

Ať žijí filmy v HD kvalitě a naše kolejní síť!

Equilibrium přináší příběh z ne příliš vzdálené budoucnosti, kdy je lidská společnost docela paf z třetí světové války. Politické špičky usoudí, že čtvrtá světová válka by mohla být pro lidskou rasu smrtelnou záležitostí, tak zavedou restriktivní opatření - zakážou veškeré umění a vůbec všechno, co by mohlo v lidech vyvolávat city, navíc obyvatelstvo je nuceno brát Prozium, drogu, která naprosto utlumí veškeré pocity.

Začnou se také vychovávat klerici - elitní vládní agenti, vražedné stroje, které bojují proti posledním opovážlivcům, kteří neberou onen lék. 

V tomhle bodě mi trochu drhla logika celé věci - jelikož Prozium potlačuje veškeré emoce, potlačí i strach, ergo lidi se stávají neovladatelnými vypočítavými stroji, kteří vás pro dobro věci odpraví bez mrknutí oka. Ehm, ehm, pomineme drobné logické zaváhání a pojďme dále.

Celý film mi připadal natočený v dosti orwellovsko/matrixovém stylu. Když hlavní hrdina zastřelí svého parťáka za emoce, začne o celé věci přemýšlet. Náhodou rozbije ampulku s Proziem a uvědomí si, o čem vlastně celá sranda je. Přestane ho brát úplně a pokusí se svrhnout systém, což se mu nakonec i podaří.

Ve filmu je několik opravdu zajímavých a pozoruhodných okamžiků - moment, kdy na Johna Prestona zírá vlastní syn s výrazem stroje, je tak děsivý, že v tu chvíli jsem nemohla přestat myslet na Orwellův 1984.

Potom si také John z jednoho psího masakru vezme malé štěně a zachrání jej před zastřelením. A to je táák roztomilé...