Dnešek byl ve znamení výletu za účelem účasti na krajském kole přepolního běhu středních škol. A vhledem k tomu, že naši borci nečekaně postoupili z okresního kola, muselo se jet reprezentovat. Nutno hned ze začátku podotknout, že nikomu se do Bruntále jet nechtělo. A to jsme netušili, že nejedem do Bruntále, alébrž do Břidličné, která se ukázala jako ještě bohem zapomenutější díra než je Bruntál. Ale nepředbíhejme. (vtipný slovní obrat, zejména když je řeč o přespolním běhu).
Vše začalo v nekřesťanských 6:30 ráno. kdy jsme nasedli do autobusu, který nás měl zavézti na místo běžeckého klání. Přestože se nikomu na výlet nechtělo, sešli jsme se kompletní. Cestou do Bruntále jsme pozbírali ještě účastníky z dalších škol, kteří se do krajského finále probojovali z okresních rozběhů ve svých kategoriích.
Cesta proběhla celkem klidně až na zklamání z družstva starších dívek z NJ, která se odmítla družit. A to se Palda snažil, když rozdával všem v autobuse čokoládu na počest svých včerejších jmenin. A protože řidič s námi svou Karosou uháněl jako Šemík s Horymírem nebo jako kdyby nás i s busem někde ukradl, oddali jsme se posilujícímu spánku.
Na místo jsme dorazili kolem 8:30, zaprezentovali se, vyfasovali startovní čísla, dali kilo startovného a vydali se na obhlídku trati. Obhlídku jsme museli vykonat, neboť paní profesorka a trenérka v jedné osobě nám to mohokrát před odjezdem zdůrazňovala a kladla na srdce, připomínaje neustále Paldovo zabloudění při okresním běhu. A abych měl i já klidné svědomí, vydal jsem se spolu se studenty a s vyfasovanou mapkou trati v ruce na důkladnou obhlídku a seznámení se s tratí.
Když jsme se vrátili, zjistil jsem, že jsem missnul meeting vedoucích družstev. Doufám, že jsem o nic nepřišel. A protože jsme měli hodinu do startu naší kategorie vydali jsme se zpátky k prezentační budce, neboť v tomto prostoru se nacházel i bufet. Zde někteří požili svačiny připravené pečlivě rodiči, jiní nepohrdli mikrovlně opečenou klobáskou z bufetu. Borci se zde také převlékli do svých sportovních oblečků a vydali jsme se ke startu.
Došli jsme včas, chlapci se uvědoměle a zodpovědně rozcvičili a připravili se ke startu. Tam nastal zádrhel, neboť těsně před startem se zaprezentovala poslední chybějící škola. Nějací trotli z Havířova. Díky jejich nedochvilnosti byl start odložen o 20 minut. Za trest, že přišli pozdě, bylo havířovským znemožněno seznámit se fyzicky s tratí a museli se spokojit pouze s mapou a kecy místních organizátorů.
Konečně se chlapci vydali na svou 5km dlouhou pouť. Čekala je 2 kolečka po 1 500 metrech a na závěr jedno 2 km dlouhé.
Závod to byl nesmírně dramatický. Hned od startu se ujal vedení nějaký maník z Třince, který měl již po prvním půl kilometru náskok před druhým běžcem něco málo přez 50 metrů. Svůj náskok ve druhém kole natáhl asi na 100 metrů a zanechal tak za sebou trénované a namachrované běžce v elasťácích reprezentující gympl z Vrbna p. P. Týpek zaslouženě vyhrál stylem start - cíl a to ke konci působil, jako po procházce, kde se moc nezadýchal.
Naši běžci se usídlili dílem v půli startovního pole a dílem na jeho chvostu. No nic, stejně jsme nepřijeli s vítěznými ambicemi a na republiku se už vůbec nikomu nechtělo trmácet. Po proběhnutí cílem, dostali běžci banánek v čokoládě a čaj.
Když jsme leželi v trávě a prbírali zážitky z běhu dostavila se na pokec jistá profesorka jistého nejmenovaného gymnázia v Bílovci. Velmi se zajímala, jak bylo možné, že okres jsme vyhráli my a ne její svěřenci, kterých bylo dokonce na 2 družstva. Začla si stěžovat, že organizačně závody nebyly dobře podchyceny. Tak jsme jí vysvětlili, že je pozdě podávat protest, že to měli učinit před týdnem přímo na místě okresního kola. Ale to se těžko vysvětluje zhrzené matce, jejíž syneček přišel o možnost reprezentovat školu na kraji. No madam pobavila hromadou svých žertovných historek, kterak její svěřenci běhají po Karlově mostě Pražský maratón spolu s černými hubami (zde ji cituji! já osobně nejsem podobně rasisticky ani xenofobně zaměřen) a pak za odměnu letí jeden z nich spolu s jedním profesorem na maratón do New Yorku. Pobavili jsme se vrcholně. Škoda, že s tím nepřišla dříve, mohli jsme jí postup za patřičný obnos prodat, bo se nám do Bruntále stejně nechtělo.
Pak jsme se přesunuli tleskat při předávání pohárů vítězným družstvům i jednotlivcům.
A pak nastalo to nejhorší - cesta domů. Sice jsme se na tento okamžik všichni nesmírně tešili, ale to jsme nemohli tušit, co nás cestou potká. Borci si již plánovali a libovali jak stihnou luxusní a brzké spoje do svých domovů a tak jsme plni optimismu a těšíce se domů nastoupili do busu. Řidič opět nezapřel závodnckou krev. Brzdilo ho jen množství pomalu jedoucích traktorů, které jak kdosi vtipně poznamenal, připomínaly situaci v Polsku.
V Bílovci jsme vyhodili zhrzenou matku i její kupu malých spratků a jeli dál. Ne však daleko. Kousek za cedulí značící konec Bílovce se naše cesta mírně zkomplikovala. Dělníci spravující silnici se totiž rozhodli nakládat traverzy zrovna v době odpolední dopravní špičky. A tak jsme asi hodinu tvrdli na místě a sledovali je jak jim to nejde od ruky a pomalu se loučili s včasným návratem. Hoši pomalu odpočítávali ujeté spoje.
Naštěstí naši náladu povzbudil řidič, který nám pro ukrácení dlouhé chvíle ohulil rádio. Po hodince byly traverzy naloženy a náklaďák i s nimi uvolnil vozovku a tím i poslední překážku na cestě k domovu.
Domů se nám podařilo dorazit těsně před 16 hodinou. No nedá mi to a musím bilancovat: vstával jsem v 5:30, domů jsem dorazil v 16:00 a to vše kvůli 20 minutám běhu. Ale borci nezklamali a podařilo se jim neskončit na posledním místě. Získali jsme pěknou pátou příčku (ze šesti).
Super výlet. Jen doufám, že za rok budou mít běžci dostatek rozumu a nikam nepostoupí, nebo bude mít rozum výprava Bílovce a vyprotestuje si postup.