Moje kamarádka Věrka žije v malé vesničce v Podkrkonoší, kde jsem prožila i já s prvním mužem a dvěmi dětmi větší část svého osmapůlletého manželství. Je o tři roky mladší ode mne, ale je to urostlá, vysoká živočišná ženská. Když jsme se jednou potkaly, obě s kočárky a na nich své potomky cestou do dětské poradny, která zajížděla do vsi každých 14 dní, staly jsme se kamarádky téměř okamžitě. Její muž byl horník, bezmezně milující svou ženu, měli kolem svého domku velkou zahradu a jednu její část používali hlavně na odpočívání, povalování, zkrátka, strašně ráda jsem tam chodila. Měli postupně 3 kluky, bylo veřejným tajemstvím, že ani jeden nebyl synem otce, který ho vychovával. A protože můj muž ke vší své nelaskavé až kruté povaze byl navíc žádostivý sexu nejen se svou ženou, brzo po narození druhého syna Věrky se mluvilo o tom, že jeho otcem je můj muž. Když jsem se to dozvěděla, ani jsem si nepomyslela, že to je klep. Ale taky jsem to nehodlala řešit, doma nebylo co, na to jsem sílu neměla a Věrce jsem jenom řekla, že vím o tom, co se povídá. Ona horlivě protestovala, ale já jsem řekla, že to nebudeme spolu nikdy řešit - pro mne přátelství s ní a s jejím mužem, poklidná společná odpoledne se všemi dětmi u nich - byla jedinou radostí mého života. Ještě k tomu dodám, že po dalších osmi letech (to jsem už byla s dětmi dávno úplně jinde) přistavovali k chalupě patro, pracoval jim tam celé léto zedník a Věrka otěhotněla potřetí. Zůstaly jsme kamarádky nadále, občas za ní přijedu na pár dní, občas ona za mnou do Prahy. Muž jí zemřel na sylikózu když mu nebylo ještě ani padesát let. Nyní žije v Harrachově s mužem, který byl brusičem skla již asi deset let.

Když jí nebylo ještě celých šedesát, začala brigádničit v Krkonoších na chatě, která pronajímala asi 20 pokojů jako pokojská a pracovala tam vždy celou zimu asi pět let za sebou. Zajížděly tam autobusy z Německa a stalo se, že se o ni začal zajímat jeden německý řidič autobusu, Peter. Dodnes se musím smát, když si představím jejich konverzaci, protože ona neuměla ani slovo německy a on česky. A to si dokonce i telefonovali!! On jí psal dopisy - četla jsem je, překládala jí je její sousedka, v tom kraji uměli německy starší lidé všichni. Peter jí psal "Moje krásná myšičko" a celý jeho dopis byl vždy plný lásky. Jednou mi zavolala, jestli by mohla u mne přespat, že potřebuje mou pomoc. Tak přijela načesaná, s velkým kufrem a se zprávou, že potřebuje, abych s ní jela navečer do jednoho velkého hotelu na Proseku, kam Peter přijede s autobusem a bude své Němce týden vozit po krásách Čech - a ona bude jezdit s nimi. Páni, jak ta byla rozechvělá, jak se těšila a bála zároveň! Dojela jsem v určenou dobu s ní do toho hotelu, měli sraz na recepci v šest hodin odpoledne, chvíli jsme tam stály, najednou vidím štíhlého prošedivělého muže scházet ze schodů. Když k nám došel, předala jsem mu Věrku a rozloučila se s nimi.

Jejich láska pokračovala, Věrka pak byla za ním v Německu (v bývalé NDR) tři týdny. Po návratu řekla, že ho velmi miluje, ale nikdy tam nebude žít. Nedivila jsem se, co by si tam chudák počala, řeč neznala, to by brzo utekla. A Peter, když tohle taky rychle pochopil, se rozhodl, že půjde žít on k Věrce. Měl už nárok na důchod, o který požádal, ukončil svůj pracovní poměr k poslednímu listopadu, prodal svůj byt a bylo dohodnuto, že 2. prosince přijede natrvalo k Věrce. Nikdy nepřijel.

Věrka šla opět pracovat jako pokojská do Krkonoš. Jednou tam přijel autobus s Němci a řidič toho autobusu byl bývalý Peterův kolega a Věrka se s ním seznámila, když byla v Německu. Poprosila šéfa té chaty, aby se toho řidiče vyptal na Petera. Dozvěděla se, že Peter je přece s ní, že tam u nich všecko ukončil a prodal, nechal si jen auto a odjel. Nic víc o něm nevěděl.

A nikdo ze zůčastněných dodnes neví, co se vlastně tehdy stalo. Já věřím, že někdo využil toho, že měl odejít vlastně do ciziny a že Peter už dávno nežije.