Noc byla mladá... Zima vládla... Všichni šli spát.

Až na...

Stmívalo se... Vál vítr... Nikde se nic nehýbalo.

Až na...

Mraky se proháněly po obloze, hvězdy kdesi v dáli.

Měsíc byl ztracen v nedohlednu, nikde nic.

Jen...

Tady byl konec, tady byl začátek. Konec dne, začátek noci. Konec tepla, začátek zimy. Konec života... Začátek přežívání...

Až na Mě.

Jen Já.

Ten večer jsem byl sám. Seděl jsem na skále. Cítil jsem, že se bude něco dít, možná proto nebylo mé tělo schopno pohybu. Jen peří vlálo ve větru a oči se mihaly hned sem, hned tam. Čekal jsem. Jen ten pocit mě přikoval na chladnou skálu tyčící se nad krajinou.

Čekal jsem celou noc. Na něco, na nic.

Až ráno...

 

Slunce vstalo z šera noci... Přestalo pršet... Všichni se probouzeli.

Jen já jsem byl již vzhůru.

Celá noc probdělá. Zanechala ve mne vzpomínku na chlad a únavu, jen ne na zmírnění odhodlání. Stále jsem věřil. Něco se má stát. Konečně jsem se odlepil od skály. Vyletěl jsem k nebi. Mraky růžověly v červáncích a slunce z nich vyhlíželo jako malé dítě z peřin. Dobře jsem přes jeho záři neviděl. Přesto jsem letěl dál. Kdesi tam v předu bylo něco, co mě nezadržitelně lákalo.

Letěl jsem dlouho, stále dál. Celý den, až do večera.

 

Čas přišel... Dočkal jsem se.

Pak jsem To spatřil. Má touha, můj sen, mé tušení. Ano, vše najednou mnou projelo jako blesk při tom pohledu. Neudržel jsem výkřik. Nepodobalo se to ničemu, co by bylo možné spatřit během života kteréhokoli tvora. Bylo to nádherné, bylo to strašné. Šokující. Vidět, slyšet a cítit - to vše najednou. Za ten pohled se platila nejvyšší daň. Odevzdaně jsem oslněn upadl do mrákotného snění a s křídly přiloženými k bokům jsem se zřítil k zemi.

Teď už nebylo pro co dál žít.