Nevypočitatelná věc, ta láska...

Nestálá...

Krásná...

Byly to nejkrásnější dny mého života. Miloval jsem ji, ona milovala mě. Žili jsme spolu, šťastní, že fouká vítr, svítí měsíc, hřeje země. Šťastní že nejsme sami.

Žila v mém srdci a já v jejím.

Byla krásná. Jako měsíční svit.

Když se mě dotýkala, cítil jsem slunce, rozkvetlou louku, vítr.

Bylo to kouzelné.

Až náhle...

Byla pryč.

 

 

Plamen v jejím srdci zhasl, jako kdyby na mě zapoměla. Žila náhle pro někoho jiného, ne pro mě. Zmizela - prostě byla najednou pryč. Nikdo nevěděl kde, ani já. Nevěděl jsem co se děje. Byl jsem zmatený.

Čekal jsem na ní. Čekal jsem dlouho.

Stále jsem věřil, že se vrátí. Ke mě. Že znova ucítím její dech, že se mě dotkne. Scházelo mi její objetí. Jako kdybych náhle přišel o všechno teplo života, o všechnu radost.

Konečně jsem se rozhodnul...

Opustil jsem ostatní a vydal jsem se hledat svou lásku. Někam do neznáma...

 

Myslel jsem na ní, na lásku. Drželo mě to při životě.

Stále jsem věřil.

A vyplatilo se to. Našel jsem ji...

Stála uprostřed louky vedle stromu. Hlavu měla skloněnou k zemi a smutně koukala do prázdna. Ze stromu až k její šíji splývala drobná, lesklá šňůra a odjímala jí veškerou svobodu. Proto byla nešťastná.

Byla totiž podvedena...

Zvedla hlavu, když mě uviděla. Znova jsem si musel uvědomit, jak je krásná. Nebyl jsem ale šťastný. Nebyl, protože ona nebyla. Světlo v jejích očích zhaslo.

Věděl jsem, že jí musím pomoci.

A na to byl zrovna pravý čas.

Ona totiž přicházela, ta, která mi sebrala mou lásku.

A já se jí postavil...

Pro lásku.

Nešlo tady o sílu. Byla to kouzelnice. Já jsem ale věřil. Věřil jsem tak moc. Věřil jsem v lásku. A právě ta víra ji přemohla... Když odcházela, pohlédl jsem jí do obličeje. Byla krásná... Ale jinak. Byla to krása povrchová, vlastně maska. To co se skrývalo uvnitř raději nepopisovat...

A my mohli být konečně spolu.

Bylijsme.

Byli jsme už pořád...