Ze včerejška mám hned dvě akce, o kterých bych vám chtěla napsat. Jedná se o For Arch a narozeniny Labyrintu.

Návštěva For Archu se uskutečňuje každý rok a bohužel tohle byla moje poslední školní. Určitě tam budu jezdit i sama, ale prostě školní výlety jsou školní výlety. A musím říct, že tenhle fakt stál zase jednou za to. Náš autobus měl asi půl hodiny zpoždění, a když už přijel, tak to byl snad ten nejstarší model autobusu. Ostatní dva busy byly normální a my zas takovou rachotinu. A řidič ve zpětném zrcátku ještě vypadal jako náš neoblíbený učitel matematiky, takže čtvrtku jízdy zabralo jen to, že jsme si z toho autobusu dělali srandu. 

Vždycky jsme jezdili tak půl  hodiny před otvíračkou a teď jsme přijeli půl hodiny po otvíračce. Navrhovala jsem prodloužení srazu, ale nakonec čas zůstal. A i to celkem stačilo. S kámoškou jsme prošly všechny haly a nabraly si nějaké katalogy a časopisy. Nakonec jsem doma vytřídila několik pár věcí k praktické, ale přece jenom mi moc nepřišlo, že by na FA bylo něco extra nového. Byla tam miliarda dřevostaveb, jenže ty mě nezajímají. Ale našla jsem tam tvárznici Helzu Family 2in1 o které chci psát a mám i katalogy Porothermu a Ytongu. Pak mám hodně izolací a i nějaké ty konstrukční systémy. 

Haly jsme prošli celkem rychle, tak jsme šli na jídlo. Asi 4x jsme prošli okolo stánků sem tam a nemohli se rozhodnout. Kámoška si nakonec dala lanogoš a já po chvíli přemlouvání sama sebe taky. Nechtělo se mi dávat za jeden langoš 60 kč, ale byl docela obrovský, že jsem ho ani nesnědla. Zkontaktovala jsem přítele, který na FA jel až později s kamarádem a chudák langoš nezbyl na ocet. Chvíli jsme ještě seděli venku a pak už byl zas čas jít. Když jsme zastavovali u školy, tak mi samozřejmě akorát ujížděly dva busy. Jiné potom nejely, takže jsem musela domů pěšky. Nevadilo by mi to, ale bylo zas děsné vedro a domů jsem se dotáhla až k půl 3. A mezi 2 a půl 3 už jsem měla být v Labyrintu.

Podařilo se mi stihnout autobus, takže jsem do Labyrintu dorazila aspoň na tu třetí, kdy bylo zahájení. Naše Informační centrum pro mládež tam mělo skromný stánek, tak jsem dostala židli a zevlila tam. Chytře jsem si s sebou vzala knihu, takže jsem aspoň měla jak zabít čas. Ale náveštěva se rozhodně vyplatila, protože pomocníci jsou štědře odměňování. Dostala jsem tvarohovomakový koláč a poukázku na 3 nápoje do stánku čajovny. Společně se svojí zaměstnavatelkou Petrou jsme si daly masalu a poslední kupon jsem nechala pro přítele, který si pak taktéž dal masalu. Pro všechny byla pak ochutnávka narozeninového dortu, který jsem teda přenechala opět přítelovi a nakonec jsem ještě měla nárok na něco z grilu. Vzala jsem si teda dva malé opečené kousky kuřete a i to se podělila. 

Z programu jsem se šla podívat na koně, kteří vozili děti. Hecla jsem se a šla se zeptat, jestli můžu taky. Prý proč ne. Tak jsem se vyhoupla nahoru a jelo se. Na koni už jsem jela dřív jako menší a od tý doby jsem asi přestala být tak statečná. Protože to kinklání na hřebětě ještě na mírně svažitém terénu mě dohánělo k šílenství. Normálně jsem se bála. A když jsem chtěla slézt, tak slečna ať nešlapu do postroje, protože to klouže. Takže jsem ani nevím jak přehodila druhou nohu přes sedlo a nějak se dostala na zem. Bylo to v pohodě, až na to, že jsem si natáhla bok.