...Našla jsem zrnko kávy...leží na mém stole...maličké, ztracené, mezi tolika užitečnými věcmi. Ještě před několika dny mě zdravilo svou vůní, kdykoliv jsem zasedla k počítači, ale teď svou zdvořilost ztratilo. Musím ho vzít a zhluboka se nadechnout, abych zachytila sotva znatelné " Dobrý den ". Dlouho to už nepotrvá a z " Dobrého dne " stane " Sbohem " a potom...potom mě zcela opustí...Všechny vůně jednou vyvanou...

" Proč ? " ptám se " Proč všechno netrvá věčně ? " Vždyť, co je věčnost pro jednoho člověka, je pro vesmír jen mžiknutím oka. Jedno mžiknutí oka znamená, jednoho šťastného člověka... A přece se žádný pohyb nedělá...

Chtěla bych mít statisíc kávových zrn... topit se v nich a nedělat nic jiného...jen vdechovat jejich vůni, tak smyslnou... plnou slunce, žáru a dalekých krajin... Vůni, která dá sílu věřit v krásné sny... v modrou oblohu, nedozírné moře, svěží vánek... Vůni, které se můžeš dotknout, políbit, pohladit... Vůni, která spojí Tvou chuť , s tlukotem Tvého srdce...a pocítíš, jak jejich vůně Tě odnáší do oparu krásné zasněnosti...

A pak bych vzala to jediné zrnko, které je přád se mnou... hřála bych ho v dlaních a doufala, že se od těch statisíc zrnek, naučí správnému chování a zase mě bude zdravit...