Věděla jsem, že to nemůže trvat do nekonečna a že to jednou skončit musí. Věděla jsem, že jsem ta druhá, co nemá právo na nic, krom pár ukradených chvilek a zpráv.. Chtě nechtě jsem se zamilovala a smířila se s tím, že to tak prostě je, naučila jsem se tu bolest, lítost a smutek snášet, jako by byl normální a prostě to tak mělo být. Byla jsem pořád milá, hodná, příjemná, laskavá, podporující... A sama sebe přesvědčila, že to je normální a že nesmím dát najevo, že mi něco vadí. Že na to prostě nemám nárok. Dalo by se říct, že jsem tak trochu byla, možná ještě jsem, masochistka, která si vědomě nechá způsobovat bolest a ještě je za každej projev jakýkoli emoce vděčná. Ale v té době jsem si myslela, že mi to bude vyhovovat.. Žádný závazky, protože jsem byla tak zraněná a zklamaná, že jsem si myslela, že se obrním, nebudu nic očekávat a neublíží mi to.

Vím, že plno lidí (hlavně žen) mě odsoudí či odsoudilo.. Neměla jsem to dělat, jasný. To se prostě nedělá. Omluvou není ani to, že on si začal, okouzlil mě, věnoval mi takovou pozornost, jako nikdo jiný, rozuměl mi, jako nikdo jiný.. A díky němu jsem se konečně zase po dlouhé době cítila sebevědomá, chytrá, krásná, chtěná.. Nechtěl po mně sex jako ostatní, zajímala jsem ho já, moje názory, to co mu říkám.. A byl unešený, že mě zajímá, co si myslím, že od něj chci slyšet názor, radu.. A tak se to stalo.. Po dlouhém povídání, scházení se a přemáhání tý touhy, jsme se přemáhat přestali a tomu pokušení se poddali. A bylo to skvělý. A každý další "to" bylo lepší a lepší. Dokonalý, perfektní.. 

A tak to začalo a teď skončilo. Dva roky vypjatých emocí, čekání, krásných okamžiků, dlouhých hodin vyprávění, tisícovek zpráv.. 

V první chvíli jsem nemohla zastavit slzy. A o chvíli později už jsem jen přemýšlela, co mám vlastně za pocity.. Takové zvláštní prázdno, trochu bolest, trochu úleva.. A teď, stále krátce po našem posledním rozhovoru si tak říkám, jestli někdy potkám někoho, s kým budeme takhle na stejný vlně.. Jak co se konverzace týká, tak po té tělesné stránce.. 

"We don't even ask happiness, just a little less pain."

Charles Bukowski