Každý den jsem procházel kolem tohoto domu. Stál na pobřeží, pustý a temný, a já si nemohl pomoci, stále ve mně vzbuzoval pocit hrůzy, tajemnosti a strachu. Lidé z okolí o něm tvrdili, že je strašidelný a zdaleka se mu vyhýbali. Mělo mě napadnout, že s ním není něco v pořádku, protože se začaly dít divné věci...

 

 

 

Blížím se k onomu strašidelnému domu. Domu, který mě v noci straší nápisy na okenních tabulkách. Včera se opět mrznoucím deštěm napsalo "PŘIJD". Nyní však kráčím po rozpadlém chodníku. Rozhlížím se, co natropila včerejší bouře. Na cestě vidím větve ze stromků kolem cesty a na nějaké auto se zřítil strom. Elektrické sloupy jsou vyvrácené, některé chybí úplně. Zbyly po nich jen dráty v příkopě.  Oči mi oslepí blesk, který právě projel na obloze, co se zatahuje víc a víc. Asi se schyluje k dalšímu hustému lijáku.

 

Když skloním hlavu zpátky na rozpraskaný chodník, začínají se objevovat zmrzlé nápisy: LÉTÁM, SCHOVÁVAM SE, NESMRTELNÝ, DOMOV, BLOUDÍM...

Jsem rozhodnutý, jdu dovnitř.  Chci vědět co to má znamenat!

 

Otevřu branku. Zrezlé panty vrzly. Jdu dál, i když mi z toho žaludek dělá kotrmelce. Všimnu si, že domovní dveře jsou mírně pootevřené, jako by mě už někdo očekával. Opatrně našlapuji na ztrouchnivělé podlaze. Na stěnách visí zaprášené portréty žen. Jedna nosí křiklavě zelenou róbu s korzetem s na hlavě naraženým oválným kloboukem. Další má zase obyčejné sako s fialovým šátkem. Vidím různé tváře. Některé se smějí, jiné šklebí nebo mračí. Když dojdu na konec chodby, uvidím obraz zakrytý bílým prostěradlem. Opatrně stáhnu zašlé prostěradlo. Vykoukne na mě mladá tvář se zelenýma očima a blond vlasy. Rty kouzlí slečně milý a upřímný úsměv. Náhle si ovšem všimnu, že je ještě jeden obraz zakrytý. Podivné ovšem je, že prostěradlo je černé. Stejně mi to nedá a jdu ho stáhnout jako předtím to bíle. Vztahuji ruku. Prsty se skoro dotýkám černé sametové látky. Už bude dole. Stačí se jen víc natáhnout...

 

 "Nedělej to!" Ozve se výkřik. Kdo to zakřičel? Otočím se. Jako by se obraz nepatrně pohnul. Na stěně je něco napsané krasopisným rukopisem. Je to ovšem za obrazem krásné slečny. Opatrně sundám obraz ze zdi. Objeví se nápis:

 

"Kdo temný závěs strhne,

ten odpyká to co někde,

v zapomnění přišlo dřív,

než bílá plachta spadla níž."

 

 "Je to kletba?" Promluvím nahlas. Ozve se podivný zvuk. Nějaké zašustění. Černá látka sjela po obraze jako vlnící se had. Na obraze byla ta samá dívka. Ale nesmála se. Její úsměv se změnil v nenávistný škleb. A ještě něco bilo do očí. Měla černá křídla. Najednou blesk rozťal oblohu. Halu osvítilo oslepující světlo. A dál už si nic nepamatuji. Omdlel jsem.

 

"Svou krev musíš dát,

aby si zůstal stát."

 

Když jsem se probudil ten verš byl napsán na podlaze. Mou vlastní krví. Udělalo se mi špatně.

 

"Varovala jsem tě. Ale ty si to musel stáhnout, že Christiane Masone Kartre?" Ozve se zamnou. "Babi, co tady děláš?" Jsem si jistý, že je to ona. "Já tady něco hledám." Vyhýbavě odpoví. "Co se stalo?" Zeptám se jí. "Strhl si černé prostěradlo. A potom si omdlel. Než jsem k tobě doběhla začal si psát krví tenhle verš." Řekla a ukázala na krvavou podlahu.

"Co to znamená?" Nechtěně vykřiknu. "Že musíš obětovat svou krev, aby si se neproměnil v okřídlenou stvůru a nepřibyl na stěně hned vedle téhle kozy." Ukázala na obraz s dívkou.

"Co se jí asi stalo?" Zamyslím se . "Neuposlechla varování a neobětovala krev." Odpověděla mi jasně babička. Na podlaze se objevil, zlatý kalich a dýka. "Co s tím mám dělat?" moje otázka je však zbytečná, vím co mám dělat. Kleknu si. Vezmu dýku. Natáhnu ruku nad zlatý kalich a řízu se. Rudá krev stéká do zlatého kalichu.

 

 "To stačí, měli bychom odejít." Pronesla mírně babička. Vyšli jsme z domu a vydali se směrem domů. Když jsme zavřeli branku, starý dům náhle vzplál. Plameny šlehaly vysoko k nebi. Černý kouř vstoupal výš, až zakryl celou oblohu. V dálce se ozvala siréna hasičů. Ale než přijeli, dům shořel do základů. Nezbyla po něm jediná cihla. A před námi na chodníku se vykreslilo "děkuji, byla výborná".

 

- o 15 let později –

Nyní už jen vzpomínám na strašidelný dům na pobřeží a na portréty žen, které neuposlechly varování. Jsem rád, že mě tehdy babička sledovala. Nebýt jí, asi bych teď někde poletoval. Dům už mi za ta léta nenapsal jediný vzkaz, ale mám tušení, že tam na mě stále něco čeká...

Ps: Tak co jak se vám líbí moje slohovka? Jen tak mimochodem dostal jsem za ní 1 :)