"Špatně, špatně, špatně! Co jsem ti říkal, Adame?" Vyštěkl uprostřed skladby učitel klavíru. "Že nemám zrychlovat," odpověděl jsem. "A proč zrychluješ?" Učitel se zhroutil do béžově koženého křesla. "Dnes by to stačilo. Můžeš jít," pronesl mírně unaveně. Sbalil jsem si noty a zavřel dveře. Na chodbě jsem přes sebe přehodil bundu. Venku lilo jako z konve. Dnes mi měl přijít dopis, zda jsem byl přijat na Klavírní Univerzitu.

Vyšel jsem ven s kapuci přes hlavu. Vydal jsem se k vlakovému nádraží, které bylo za rohem. Ve vestibulu jsem si koupil lístek směr domov. Ani to dlouho nervalo. Za deset minut jsem seděl ve vlaku. Cesta netrvá dlouho, ale menší zdřímnutí si mohu dovolit. Stáhnul jsem si kapuci přes hlavu, aby mi do očí nesvítilo zapadající slunce. Za chvíli jsem tvrdě spal.

Probudilo mě skřípění vlaku. Asi nějaká zastávka, pomyslel jsem si. Už jsem byl skoro doma. Nemělo cenu znovu usínat. Lidé na nástupišti Deset postávali pod střechou, krytí před deštěm. Dnes bylo opravdu hnusné počasí. S menším trhnutím se vlak opět rozjel. Svižně jsme uháněli dál.

Na nástupišti Čtrnáct jsme vystupovali všichni, protože Čtrnáctka byla konečná stanice. Déšť se mírně zklidnil do mrholení. Domů jsem to měl také kousek. Stačilo třikrát zahnout doleva a objevil se náš malý rodinný domek. S květinami na parapetu, oranžovou omítkou a hnědou střechou s komínem nakřivo.

V hale jsem si sundal promočenou bundu a tenisky. "Jsem v kuchyni, Adame! Jak bylo na klavíru," zeptala se radostně máma. "Ušlo to," řekl jsem, když jsem vcházel do kuchyně. Máma tam něco vařila. "Copak to bude? Voní to úžasně!" V celé  kuchyni se vznášela smetanová vůně smíchaná s dušnou zeleninou. "Mé domácí Ragú. Myslela jsem, že když ti dneska přišel ten dopis z Klavírní Univerzity, tak by jsme mohli mít něco slavnostního. "Úplně jsem na něj zapomněl!" Vyhrknul jsem a vydal se do haly hledat obálku s mou budoucností. "Na co jsi zapomněl," máma zněla zmateně.

Ležela tam na botníku. Obálka byla křídově bílá. Jedním tahem jsem obálku rozlepil a vytáhl dopis. Rychle jsem ho přelétl očima a zastavil jsem se na tom jediném slově, na kterém závisela moje budoucnost. Nepřijat. Nemohl jsem tomu uvěřit. Jsem nepřijat. Jak mě mohli nepřijmout! Vzal jsem dopis a odešel do svého pokoje. Prásknul jsem dveřmi. Sklo se  zatřepotalo. Sednul jsem si na postel, zíral jsem na dopis a vzpomínal co mi řekl otec než jsem posílal přihlášku. Ne neřekl mi to, dal mi ultimátum: "Dobře Adame pošli si tam tu přihlášku jestli po tom tak strašně toužíš, ale pokud tě nevezmou, tak budeš pracovat v rodinné firmě! A už o tom nechci slyšet!" Tehdy ještě prásknul dveřmi, když odcházel do práce. Rodinnou firmu označoval prodáváním luxusních aut. Autům rozumím asi jako muži ženám.

"Adame, co se stalo?" Máma stála u dveří. "Nepřijali mě!" Zakřičel jsem. Měl jsem vztek. Na otce, protože mě chce stáhnout do rodinné filmy. Na sebe, protože jsem se nedostal na vysokou školu. Měl jsem vztek na celý svět. Máma otevřela dveře a sedla si ke mně na postel. "Adame, víš taky jsem měla sen. Kdysi dávno jsem snila, že budu profesionální tanečnice. Snila jsem, že budu vyučovat moderní tanec. Tancem jsem žila, protože to byl můj život. Ale potom jsem si zlomila nohu a nemohla jsem jít na zkoušky. Byla jsem vzteky bez sebe. Rozbila jsem spousty věcí, na které jsem dosáhla. A tam, kam sem nedosáhla rukou, mi pomohla berle. Dávala jsem to za vinu všem, dokonce i sobě. Ale potom jsem potkala tvého otce. A zase se otevřely jedny dveře, když se ty předešlé zavřely. Byl to osud," Pověděla mi svůj příběh. Jako bych najednou viděl jak použila berli, aby shodila skleněnou vázu. Viděl jsem její vztek, jako by to byl můj vztek. Bylo to jako by jsem se dostal do máminy kůže. Byl jsem v cizí kůži. Ne nebyla cizí byla mámina, byl to její život. Byly to jedny z mnoha zavřených dveří. Byl to osud.