Stála jsem s Em uprostřed zeleného porostu. Em se soukala do mini a u toho si legračně pobrukovala. Ohnula se, aby si nasadila jehly. Nasoukala džíny do kabelky a potom vytáhla placatku.

"Dáš si?" zeptala se mě. A sama si hluboce lokla.

"Ne díky," vyhýbala jsem se placatce i pohledem. Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu.

"Na kuráž?" stále mi mávala lesknoucí se placatkou před obličejem.

"Tak jen trochu." šáhla jsem po placatce a ta mě důvěrně zastudila na konečcích prstů. Nemůžu přímo říct, že by to byla má kamarádka, ale párkrát už se naše cesty střetly. Lokla jsem si.

"Aby se ti to náhodou nevyklo kontrole," Em se zasmála.

"Špatný vtip," Ještě jednou jsem si lokla.

"Já vám," Em se podívala do kabelky, "můžeš to vzít k sobě? Mě už všechno místo zabraly džíny."

"Jasně," zakroutila jsem placatku a schovala si ji do kabelky.

"Můžeme?" zeptala se mě Em a natáhla ke mně ruku. Kývla jsem a chytla ji za ruku. Vyšly jsme ze zeleného listoví a ocitly se na chodníčku, který vedl napříč alejí.

"Ve kterém domě David vlastně bydlí?" zeptala jsem se Em a při tom očima přelétla alej a domy.

"Myslím, že říkal třetí z leva," Em se neobtěžovala ani otočit, ale stále mě vytrvale táhla za sebou. Cítila jsem tepat alkohol v hlavě. Tenhle pocit mi teda rozhodně nechyběl. Věděla sem co bude následovat. Nejprve se mi pomalu otupí smysly, začnu se hlasitě smát a dělat to co bych za normálních okolností neudělala. Ale zase jsem se příjemně bavila. Ani jsem nestihla odpočítávat domy a už jsme zatáčeli na příjezdovou cestu. Všimla jsem si, že kamínky mírně poskakují do rytmu hudby. Sousedi už byli na Davidovy mimo-rodičovské večírky zvyklí.

"Myslím, že v tomhle rámusu nás nikdo neuslyší."

"Kdo říká, že budeme klepat?" Em sáhla po klice a trhnutím je otevřela dovnitř. Mírně se u toho zakymácela.

Všude bylo spousty lidí. Neviděla jsem nikoho známého. Po obou stranách se svíjeli v rytmu hudby páry i jedinci. Červené kelímky byly postavené kdekoliv to bylo možné. Všechen nábytek byl postaven u zdi, aby nikomu nepřekážel. Pár lidí se u něj válelo, ale ještě stále prokazovali známky života tím, že pili průhlednou tekutinu z červených kelímku. Em se začal vrtět do rytmu, ale já stále jen zírala na ty lidi.

"Půjdu najít Davida, bav se!" ani se na mě nepodívala a protančila do jiné místnosti. Došla jsem zřejmě do kuchyně, protože u zdi byl jídelní stůl a na něm občerstvení v podobě vodky, rumu a dalších neidentifikovatelných láhví s barevnými tekutinami. Podařilo se mi ukořistit čistý kelímek a pod stolem jsem našla pomerančový džus. Nalila jsem si a vydala se prozkoumávat útroby domu.

"Promiň," někdo do mě strčil. Kluk. Podívala jsem se na něj pořádně.

"Adame? Co tady děláš? Nevěděla jsem, že znáš Davida," Adam na mě chvíli mžoural. A potom se na mě usmál.

"Ahoj," musel se chytit zdi, aby udržel balanc.

"Víš, j-á se mo-mo-c omlouvá-m," dělal krátké pauzy, ale výsledný kontext dával smysl. Omlouval se za to strčení.

"Ne-známe se odně-ku-d? Myslím, že jse-m tě líbal do-le," nahnul se ke mně a políbil mě. Chutnal po rumu. Byla jsem úplně vyvedená z míry.

"Dost. Nech mě!" odstrčila jsem ho, ale přilepil se na mě ještě víc. Dala jsem mu facku. Převrátil se dozadu a zastavil se až na podlaze mezi ostatními, co už nevydrželi nápor alkoholu. Šla jsem dolů do kuchyně, kde jsem věděla na jistotu, že tam Em bude. Protože kde je bar, tam je i Em. Samozřejmě, že tam byla. Ale vůbec jsem nebyla připravená na to co uvidím. Em tančila na stole a u toho se polívala vodkou. Teď jsem byla naštvaná i na ni. Otočila jsem se a sedla si na volné schody, kde kupodivu ještě nikdo neležel. V ruce jsem stále držela plnou limonádu. Vzpomněla jsem si na placatku v kabelce. Upila jsem trochu džusu a obrátila do kelímku všechen obsah placatky. Kelímek jsem vypila na ex.

Vodka mě hřála v žaludku. Nejprve se nic nedělo. Za chvíli se všechno začalo zpomalovat a rozmazávat.

Najednou se v mojí hlavě ozvaly strašně hlasité rány. A potom někdo zakřičel: "Policie! Utíkejte!" Neměla jsem sice všech pět smyslu nastartovaných na sto procent, ale rozběhla jsem se směrem ke kuchyni. Běžela jsem stylem ode zdi ke zdi, ale doběhla jsem tam mezi prvními. Zadní dveře už byly otevřené. Byla jsem rády, když jsem se do nich napodruhé strefila. Běžela jsem nepřetržitě dokud kolem mě nebyla úplná tma.

 

Píp, píp, píp, píp. Budík mi zvonil u postele. Rychle jsem se posadila a zamžourala na displej: tři čtvrtě na šest. To byl zase sen, pomyslela jsem si a šla si udělat snídani.