Na prvním stupni, jsme měli paní učitelku, která měla poněkud zvláštní styl výuky. Jak bývá na vesnicích zvykem, byla naše třídní a současně jediná učitelka. No, moc v lásce jsem jí neměla, přesto mi dnes po letech dokáže vzpomínka na ni vykouzlit úsměv na tváři.

 

Jednou při hodině němčiny řekla, že na příště si máme donést medvídka a panenku. Po oznámení této skutečnosti mamce, se u nás doma začaly hledat vhodné hračky.Takové, které nezaberou příliš místa v tašce a nejsou těžké. No jo, jenže hračky jsem už v té době začala pomalu vyřazovat a přestávala si s nimi hrát. A tak mamka, začala hledat na půdě. Medvídka objevila hned, ale panenka ji dala trochu zabrat, nakonec našla i ji. Panenka by sice byla, ale šaty na ní chyběly. No, co naplat, mamka sedla ke stroji a začala šít nějaké šatičky, abych se ve škole za panenku nemusela stydět. Dala si záležet, byly pěkné červené a na příště jsem si mohla nést na hodinu němčiny medvídka i panenku.

 

Celá třída byla v očekávání, co se bude dít. A pak to přišlo."Vytáhněte si děti hračky a teď zvedněte panenku a řekněte: "die Puppe, die Puppe a teď medvídka a řekněte der Teddy, der Teddy. Po tomto ani né minutovém přeříkání jsme si hračky zase uklidily. No, tak nevím, myslím že nestálo za to se kvůli tomu tahat s hračkami do školy. Přeci jen by bylo lepší zapojit je do výuky více. No, co naplat co učitel to názor.