K prvnímu seznámení s tréninkem došlo v neděli 4.11.2012.  Šery už byl chudák celý upískaný a psychicky zničený, hárající Lajka měla od čtvrtka 1.11.2012 ty nejhorší dny a Šerymu z toho už pomalu hrabalo. Se svou paničkou byl odpoledne venku na procházce a netušil, co ho čeká večer. Po 18.h jsme spolu vyrazili pěšky a občas poklusem na Libverdu a kupodivu jsme dorazili ve slušném čase, tj. po 19.h. Byl teplý vlhký podzimní den, šlo se dobře. Opět jsem využila bederní pás a vodítko s tlumičem, je to lepší než ho škrtit na vodítku a už si na to i zvyká, netáhnul už tak zběsile jako poprvé. Na tréninku ještě docvičovala předchozí skupina, Šery byl jako u vytržení, tohle ještě neviděl a chtěl všechno hodně moc vidět. S některými psy to bylo o skoro zuřivém štěkotu, nebyli na volno, k žádnému incidentu nedošlo. Naše úvodní pětiminutovka byla věnovaná tunelu, samozřejmě se nebál ani omylem, proběhl ho, jak uviděl na druhém konci misku s pamlskem. Jen ten můj nešťastný přístup, furt mluvit a na něho jak na dítě a povely žádné. Po docvičení jsme se šli ven projít, protože s Apušákem to nešlo, vyjeli na sebe jak cvoci. Zato potom jsme si užili trenérku sólo, zkoušeli znovu tunel, i se mi povedlo se trefit povelem. Skočka mu také nečinila žádné větší potíže, jak viděl to žraso, vyrazil a byl přes. Dostalo se mi i rad, jak s ním začít dělat něco doma a s trenérkou jsem kecala ještě hodinu po tréninku:-) Čekala nás druhá hodinová procházka opačným směrem. Šery makal, tak jsem musela taky a konečně se dočkal večeře a velmi rychle zamířil na křeslo, aby mohl spát, byl naprosto klidný a konečně neotravoval neustálým pískáním a vyváděním kvůli Lajce, spal jak mimino celou noc. Přála jsem mu to a příští neděli si to zopakujeme. 

Týden uběhl jako voda a my v neděli opět vyrazili, ovšem ne pěšky, celý den pošmourno a pršivo, zase zápas s časem, jelo se autem. Sotva jsem vjela do areálu Libverdy, auto chcíplo a nemluvilo se mnou. Uff, co teď, tak jsem tu mou holku plechovou odtlačila na jedno parkovací místo a poklusem do haly. Holky mi přislíbily pomoc a mohlo se začít trénovat. A jak jsem předpokládala, nebylo nějak v mých silách Šeryho dostat na místo, byl jak urvaný ze řetězu, bodejť ne, celý den strávil doma, žádná procházka, nic, potřeboval se vylítat. To také předvedl a opět se dal do sakra rychlého kroužení kolem parkuru, ve kterém na začátek proběhl sám od sebe tunel a přeskočil skočku jak nic a už lítal v soustředných kruzích jak tryskáč. Trenérka to samozřejmě patřičně okomentovala, že jako můžeme stát a koukat, ale když viděla, že jsem v koncích, ujala se základního výcviku, tj. zavolat si ho, usadit a poté ho vlastně přimět bez násilí vydržet sedět a upírat pozornost ke mně. Stačí na to ruce plné pamlsků - zase chyba, měla jsem moc velké granule, mají být malé kousky např.salámu, sýra apod. Na takové pamlsky reagoval přímo bleskurychle, ještěže mám všechny 3 psy žravé. Udržet jeho pozornost se mi dařilo, ale zase jsem to přetáhla a přece jen, je to mladý pes, musí se postupovat trpělivě a ne to přehánět. Tunel se mu podařilo dobře proběhnout, myslím, že překážky pro něho nebudou problém. Při druhé sekvenci jsem znovu trénovala jeho přivolání a po sednutí i výdrž. Nechtěně se mi podařilo mávnout rukou a on se zvedl, trochu mě obešel a sednul si mi za zády. Ozvala se trenérka, že ho mám odměnit - on to udělal správně, všimnul si pokynu ruky a jednoduše si přesedl, tudíž bylo na mě se otočit za ním a odměnit ho, zase jsem o něco chytřejší. Ti psi dobře čtou řeč těla, jen jí musí člověk sám ovládat a s tím mám problém. Domácí úkol je jasný. ale nevím, co převedeme - dny letí, už jse středa a vidím psy jen ráno při procházce a pak večer za tmy. Jo auto, nj, málem bych zapomněla - lámala jsem si při tréninku hlavu, co se asi děje a byl to naprosto banální důvod, došel totiž benzín:-))

Únor - březen 2013. Probíhal kurz začátečníků, tak jsem byla též pozvána, abych to zkusila, ale dopadlo to jaksi nijak, všechno moje vina, na Šeryho jsem si čas neudělala, jen o tom přemýšlela, ale skutek utek (proto jsem se s ním už na tréninky nevnucovala, musí se naučit, kdy sedět a kdy běžet atd.). Tudíž byl jak z divokých vajec a vyjížděl na psy, hlavně na samce, s fenkami je v pohodě, buď se kámoší nebo když mu dá fenka najevo, že ne, tak dá Šery pokoj. Ale jak se vyskytne samec, je to o startování a o konflikt je postaráno. Což o to, to by se i ustálo, ale začala tam chodit paní se 3 pudly (samá pravá česká jména, jako Fanoušek apod.). No a ta dala jasně najevo, že se jí Šeryho chování nelíbí, to jsem chápala, ale mezi námi vznikla naprostá averze a při třetím tréninku by se vzduch mezi námi, a že raději stála na opačném konci haly než já, dal krájet a ve mně to bouchlo a byl konec. Šery se totiž po skočce a tunelu obrátil a běžel směrem ke psům, kteří způsobně seděli u majitelů a samozřejmě si chtěl vyskakovat na pudly, to už paní chodila jen se dvěma. I Dáša musela proti Šerymu zakročit. Byla to moje chyba, že jsem ho na sebe nenakontaktovala, jenže člověk poslouchá rady od kolegů a prostě jsem mu dala nechtěně volno a oheň byl na střeše. Byla jsem vyzvána, ať tu sekvenci zkusím ještě jednou, to jsem odmítla, protože konečně jsem ho měla na vodítku a řekla jsem jasně, že ho už nepustím, aby zase nedošlo ke konfliktu, že cítím tu averzi přímo ve vzduchu, paní se hned ozvala, že to není pravda, ale byla a velká (proto se taky ozvala) - skončila totiž beze slova s agility, ani Dáša jí nestála za vysvětlení. Koukla jsem se pak na její stránky, věnuje se výstavám, chovatelství, pudly měla načesané, to všechna čest, ale když si vzpomenu na naše jediné setkání po prvním tréninku agility na coursingu, jak všem kolem okamžitě po mém příchodu hlásila: "pozor na něho, to je pes startovací" - to se mi sakra nelíbilo. Šery mi na coursngu seděl u nohy, naprosto v klidu, jako na potvoru se kolem placatllo štěně jedné slečny, současně kolem procházel jiný pes, Šery měl malou vůli, jen si stoupnul a chtěl asi očmuchávat, já sledovala na trati jiného psa a Šery jednoduše na to motající se štěně trochu  šlápnul -slečna hned přilítla, přitom si ho zrovna nevšímala a bavila se vedle s jinými, a už jsem zase poslouchala - "dávejte si na něho pozor"..... raději jsem nereagovala a milé paní od pudlů jsem měla plné zuby, proto na agility ten výbuch, prostě jsem jí za ty 2 dny nestihla rozdýchat. Nu což, náš klub přišel o pudly ve svých řadách, ale probíhají další kurzy a dost agiliťáků má další přírůstky, i hlavní trenérka nakonec konstatovala, že nevadí, což jsem si oddechla, že mi to nevyčítala.   

Červenec 2013. Koncem června došlo opět k překopání systému v trénincích a dostala jsem se do skupiny Jiřky. Shodou okolností v prvním červencovém týdnu měla Alice dovolenou a jediné 2 tréninky v tom týdnu měla právě Jiřka. V úterý jsem s sebou vzala i syna se Šerym, začal s ním totiž docházet na kurs poslušnosti od děčínského útulku, tak si šli pocvičit áčko, které má na cvičáku postavené sportovka. Bylo docela vedro, přesto jsme šli pěšky skoro tu 3/4 hodinu. Jiřka postavila moc pěkný parkur a já měla úplně stejnou smůlu jako na našich červnových závodech - sotva Lajka vstoupila na trávník, že jdeme na to, tak zvedla tlapku jakoby dostala kousanec nebo si do ní něco zarazila a bylo po tréniku - pajdala. Naštvalo mě to kapitálně, ale i holky viděly, že to fakt nejde, před klukem jsem si ulevila, že je to na betla, 2 feny a obě už  pomalu k ničemu (rozuměj agility). Synátor se po chvilce připojil, jak mi řekl později doma, Šery s ním sice šel přes áčko, ale jak viděl mě, tak chtěl táhnout za mnou. Chvíli jsme koukali na ostatní, jak jim to jde. Nevím, co mě to napadlo, ale když byla menší prodleva, vzala jsem Šeryho a šla s ním jen tak zkusit 2-3 překážky a ono se kupodivu i trochu zadařilo. Jiřka mě nevyhnala, naopak, přišla a snažila se mi poradit, jak na to a Pavla se pak přidala s poznatkem, že mou hlavní chybou je, že na něho pořád mluvím a on tím pádem ani nemá šanci vidět překážku, protože kouká na mě, jak banální a přitom zásadní můj problém - snažím se ho furt kontaktovat z podvědomého strachu, aby se nerozletěl za jinými psy, přitom to nehrozí. Po proběhnutí 2 skoček a 2 tunelů jsme se rozloučili a vydali se horní cestou domů, přišli jsme totiž původně od Letné po silnici. Lajka skutečně popajdávala, ale zpočátku se to nezdálo tak hrozné. Sice jsem četla článek o problémech se zaraženými osinami, ale to na cvičáku nehrozí, tam se teprve rozrůstá loni zasetá travička, která se pravidelně seče. Procházeli jsme lesem, kde bylo dost vody, takže psi neměli nouzi o napití se a osvěžení. Nad Studencem jsme procházeli už loukami a viděla jsem na Lajce, že nám přestává stačit a pajdá. Zvedla jsem jí do náruče a byla jsem ráda, že se jí hned ujal synátor, protože jejích 14 kg živé váhy bych dlouho neunesla. Po x metrech jí dal na zem, taky se mu pronášela, ale nešlo se jí ještě dobře, tak jsem jí poskytla svou náruč a takhle jsme se vystřídali asi ještě 2x. Polní cesta přešla plynule v asfaltku a nesla jsem jí, ale jinak - ne podélně, ale hodila jsem si její přední tlapky na rameno a držela jí rukama pod zadkem. Asi se jí to najednou předstalo takhle líbit, zničehonic s sebou mohutně škubla a chtěla mi z náruče vyskočit, ještěže jsem jí za ty zadní nohy přidržela, jinak by si slušně nabila čumák, koza jedna sánská. A jak jsem jí v tu chvíli nadávala, tak to muselo být asi hodně slyšet, protože na zahradě u jednoho baráku na nás koukal chlapík, asi jsem ho svým projevem vyrušila od užitečnější činnosti. Domu už Lajka kupodivu došla a druhý den naštěstí už moc nekulhala, taky měla odpočinkový den, žádná akce. A možná tomu prospěl i náš ještě úterní večerní výlet k Vlčímu jezeru, to napadlo synátora, že tam zajedeme kvůli psům, sám se taky chtěl vykoupat, ale večer už byla voda studená, zůstal jen u namočení ke kolenům. Lajka nás rozesmávala svým hrabáním tlapkou ze břehu, jak chtěla dosáhnout na hozený klacík, to bylo fakt pokoukání, ale ona se ráda koupe, vlezla do vody a klacík vždycky vynesla. To Šery měl problém, loni do té vody hupsnul jen kvůli Lajce, a to takovým způsobem, že se komplet potopil a hned vylezl a víc do vody už nechtěl. Zakázala jsem synovi jakýkoliv projev násilí a opravdu se mu nakonec podařilo Šeryho rozplavat, stačilo házet klacík vždy o kousek dál a pak chválit a chválit a pobízet znovu a znovu, i když Lajka opět přispěla svým příkladem, vždyť díky ní se naučil i nosit míček atd., je to jeho učitelka. Měli jsme ze Šeryho radost, nakonec ho velmi začaly zajímat kačeny, ale ještě si nebyl moc jistý nad větší hloubkou, takže jen větřil a odhadoval, kam až může, lovec v něm je, rád by ulovil. Pro tentokkrát měl smůlu, jako v pondělí ve Žlebu u rodičů, kam jsme ho vzali neplánovaně s sebou. Chtěli jsme jet jen s Baruškou, protože tu má otec rád, Šery ale proběhl sklepem do garáže, protože už moc dobře ví, kudy kam, naskočil bez vyzvání do auta a "vemte mě s sebou", prostě to nešlo ho vyhodit. Baruška ve Žlebu na zahrádce začala hrabat, cítila myš, Šery se přidal, chvíli hrabal po ní a začal o kousek výš, Baruška se mu tam chvilku motala pod nohama a najednou - nesla už zabitou myš, docela velkou, Šery to vůbec nepostřehl a hrabal až do našeho odchodu celou dobu dál, i když myš už byla dávno zlikvidována. Z Vlčáku jsme měli málem problém dostat se domů, auto nechtělo naskočit, když už nastartovalo, raději jsem celou cestu až k hlavní vycouvala, ovšem za cenu modrého koridoru po nás, to bylo v lese smradu z výfukových plynů, až jsem se styděla, ale zacouvat s mou 26.letou škodovkou kvůli otočení zadkem dolu jsem si netroufla, to bychom vůbec nemuseli odjet, protože by chcípla a odmítla nastartovat, taky když je málo benzínu, nesmí být zadkem z kopce dolu, to říkají moje zkušenosti, navíc potřebuje servis jako sůl.