...v úzké návzanosti na Zhroutit

Svěřila jsem se (přes internet) se svými přetlaky kamarádce. Ne s potřebou zhoucení, pouze se svým zoufalstvím a jeho příčinou. Poslala mi odkaz na zvuk padajícího deště. Na uklidnění. Rozbrečelo mě to. Konečně. Sice v práci, ale když musíš, tak musíš! No ne?? 

A tak jsem za ten déšť vděčná - voda spouští vodu a mně se může aspoň trochu ulevit. Ne, ještě jsem se nezhroutila, přecejen - pořád ještě potřebuju udržet pracovní morálku, aspoň v přiměřených mezích. Ale i to málo je dobré. Je potřeba radovat se z maličkostí, ne? 

Ještě ke všemu jsem zašlápla mouchu! Ležela na zemi blízko mého stolu, od rána jsem ji viděla, jak se sotva plazí. Včera jsem ji totiž vytáhla polomrtvou ze skleničky s vodou na kytky. A vypadala, že se zvetí. A dnes leží na zemi. Živá. Aspoň tak napůl, zdálo se mi. Celé dopoledne jsem se jí úspěšně vyhýbala. Jenže před chvílí, v jednom slzavém záchvatu, jsem ztratila bdělost - vnitřní, ale i tu vnější, měla jsem prostě rozpito... A najednou "křup!". A z mouchy je mastný flek. Ach jo. Vážně mě to mrzí. Nedělám si srandu. Nerada beru život. Jakýkoliv. Ať je to moucha nebo něco většího. 

No jo, jsem přecitlivělá. Dnes obzvlášť.