První povíkendový výkřik zatím nemá jasné obrysy. A přitom toho mám v sobě tolik, co bych potřebovala vykřičet! Možná je toho tolik, že se to všechno dere na povrch zároveň, čímž se ucpává ústí mého ventilu, ať už je jakýkoliv, a navenek tak nemůže proniknout vůbec nic. A tak hrozí nekontrolovatelná exploze. Té bych ale radši zabránila, a tak se v tom bahýnku zkusím trochu pohrabat.

Tak co tam máme? Příčina zoufalství z minulého týdne stále přetrvává. Je to neustálá nejistota, kdy nevím, kde kdy budu. A to je vlastně fajn, protože nikdo z nás vlastně neví, kde kdy bude. Ano, máme (obvykle) nějaké plány a záměry, ale, člověk plánuje a Smrtka mění. A proto v podstatě naše jediná jistota je neustálá nejistota. Nikdo z nás neví dne ani hodiny... A touhle mojí "malou" nejistotou, tou aktuální, se mi aspoň tahle obří a neustálá nejistota připomíná. Vrhá mě do přítomnosti. A tak jí za to vlastně můžu být vděčná. A s tím už se podstatně lépe žije. 

Další příčina mého úpění je prozaická. Nenaplněná očekávání a představy. Stále omílané téma, v mém případě. Tato očekávání se týkají vztahu, který pořádně ani nezačal. Ještě se nenavázal, ale už ho můžu označit jako vztah plutonský. Plutonský vztah je vztah velmi extrémní, zjednodušeně řečeno. Pohybuje se v rovinách nenávidím/miluji a partneři v něm často svádějí mocenské boje. Vztah je tedy zdrojem značného utrpení, avšak je velmi nesnadné takový vztah opustit. Partneři jsou k sobě totiž přitahováni podvědomě a je to tedy "silnější než oni". Já jsem zatím nedospěla do fáze mocenských bojů, nejsem ani ve fázi, kdy bych svůj "objekt zájmu" mohla nazývat partner. A přesto už teď má náš "vztah" tuto plutonskou podobu. Vzniká náhle a nečekaně (a nezvaně!), spíš příšlib vztahu než vztah jako takový, nějaký čas mě opájí (ok, já sama se jím nechám opájet, njn...), všechno se zdá být fajn, však to jistě znáte. A pak přichází procitnutí z iluzí (konečně!), nastává střet s realitou (ani ne tak tvrdý, neb byl očekávaný), docházím k tomu, že mám snad ještě nějakou sebeúctu a nějakou hodnotu. A říkám si - konec! Takhle to nemůže dál pokračovat. A tak tenhle vztah-nevztah v sobě usmrtím, abych se chránila. A v okamžiku, kdy to zabalím, přijde impuls z druhé strany, kterému já nejsem schopná odolat. Tak nějak proti mé vůli. Rozum sice zběsile mává červenou stopkou, ale potom já jdu a vyjdu svému objektu vstříc. Tak si říkám, ok, ale tohle už je vážně naposled! Jenže..., ani není potřeba psát, jak to pak dopadá. Prostě se v tomhle vztahu-nevztahu střídá vznik a zánik, mezi kterými je neurčitá doba jakéhosi "trvání". Proto plutonský vztah. Pokaždé, když ho "definitivně" pohřbím nebo spálím, vstane na druhý den z popela v jiné podobě. Kéž by krásnější! To právě není jisté. Ale určitě v nové podobě. A teď jsem ve fázi pohřbení ne-vztahu. A jsem z toho smutná, protože každý takový zánik je pro mě bolestný. Neboť v plutonském vztahu je vše neskutečně intenzivní. Ne, k hluboké nenávisti jsem se nepropracovala. Ani k mělké ne. To nějak neumím. V mém případě je to spíš lhostejnost, byť je možná jen pozlátkem na povrchu. 

Dnes jsem tedy alespoň učinila zadost svému alter egu. Tématika smrti je prostě všude kolem nás, stačí se rozhlédnout. Jenže většina lidí před ní strká hlavu do písku. A proto tady vystupuju jako Smrtka. Připomínám tak tuhle služebnici života. Ano, služebnici, ne protiklad. Ostatním, ale především sobě. Protože na ni často také zapomínám.