Ráda bych řekla, že se jedná o mě, ale dokud nebudou pryč všechny krabice, asi to nebude reálné. Řeč je o nejdůležitější tvoru z celé naší domácnosti - o její výsosti, vtělené dokonalosti, o vzoru něžnosti a elegance, o Miss Audrey Elisabeth I.

Už snad každý zná historii našeho šedého uzlíčku s proporcemi kotěte - dostala jsem ji přesně na 22.narozeniny. Vyhublou, vystresovanou kočku, kterou si majitelé předávali z ruky do ruky a nikdo ji nechtěl. Láskyplnou péčí jsme z ní za rok udělali celkem společenskou kočku s jedinou vadou, a sice že se nerada chová. Myslela jsem si, že jsme tak nějak dosáhli vrcholu jejího socializování. A pak přišlo stěhování a Ondra vyhrožoval, že ji tím stresem vrátíme o několik měsíců zpátky. Viděla jsem to černě (šedě).

První dny v novém bytě byly kruté. Kočička vymetla spodek veškerého nábytku a vyjma krmení odmítala komunikovat. Ale pak se něco stalo. Jednoho krásného dne vešla do zapovězené ložnice Honzíka a Mišky a demonstrativně mňoukla v očekávání, co se stane. A co se stalo?
"Jůůů, kočička si s náma přišla povídat, no pojď sem, budeme tě drbat, mazli mazli,ťuťu, podívej ty ouška..."
A kočička seznala, že s novým teritoriem dostala i dva nové otroky.

Noví, neokoukaní otroci se k jejímu veličenstvu chovají s patřičnou úctou. Jí s nimi společně ve třech v posteli, je krmena při každé přípravě pokrmu a je jen tak hodiny okukována, jak krásně spinká. (A to jsem si myslela, že jen já jsem na tohle magor.)
Velice rychle kočička zjihla a teď je to ta nejšťastnější královna na světě. Noví jí kupují pamlsky a koupili jí i hračky, pět myšiček. Je neustále obletována a obdivována. A v odplatu nám dovoluje opájet se její krásou. Dokonalý obchod.

Je radost Šedulku vidět takhle spokojenou, možná že časem dosáhneme i toho chování. Všem skeptikům, co mě od stěhování zrazovali, vzkazuji: Praha vede!