Poprvé se nápad jít tam zjevil cca před rokem, kdy jsem o ní našla zmínku na kudyznudy.cz . Ondra tehdy nicméně nejevil valné nadšení zážitek se mnou sdílet a já si akci založila v hlavě do složky "jednou snad". A pak přišla neděle, kdy jsem se ve snaze ovládnout myšlenky toulala po Praze, a ani nevím jak jsem se dotoulala k Novoměstské radnici. Nevěděla jsem, že je výstava právě tam, ale když jsem letmo zahlédla povědomý černý plakát, bylo o programu na následující hodinu rozhodnuto.

Smyslem výstav je pochopit, jaké to je - nevidět. Člověk by řekl, že si to jde celkem představit, ale upřímně, dokud si to takhle nezkusíte, nejde. Přímo v prostoru výstavy provázejí lidé částečně nebo úplně nevidící. Je to hrozně zvláštní, najednou tam jste v jejich světě, a jste na nich závislí.
Obvykle se tam chodí ve větších skupinách, co jsem tak pochopila, ale i když byla neděle odpoledne, byli jsme tam jen 3 - já a nějaký manželský pár ve věku cca mých rodičů (pročež nás potom i průvodkyně Lenka považovala za rodinku). Osobně si ale myslím, že je to takhle lepší, člověk má víc prostoru si to užít. Kdo se tam chystá, ať dál nečte, přišel by o překvapení :-)

S sebou dovnitř si nesmíte vzít vůbec nic, jen pár drobných - prohlídka končí v baru (víno tam neměli..). Uvedli nás to malé místnosti, zaveleli, abychom se chytli stěny nalevo a najednou byla tma. Někde v prostoru se náhle zjevila průvodkyně a mám dojem, že si náramně užívala naši prvotní lehkou paniku. Představila se nám jako Lenka a ptala se nás, jak se jmenujeme, aby nás mohla kdyžtak ve tmě správně lovit. Mí souputníci se představili jako Milan a Radka. Líbilo se mi, jak Lenka vyslovovala moje jméno, "sofí", to i na konci pěkně protahovala :-).
A pak už nás vrhla do víru dění. V první místnosti jsme zmateně vráželi do předmětů i do sebe, ale nakonec jsme každý skončili, kde jsme měli. Šlo o to poznat, u čeho stojíme, a na základě toho i, kde vlastně jsme. Byl to nějaký věšák s plácačkou na koberce a deštníkem a tak. Už nevím, u čeho byl Milan, ale správně určil, že půjde o předsíň. Zlobila jsem se, že mě to nenapadlo jako první, ale v tu chvíli vážně člověk neví, kde je nahoře a kde dole, natož aby analyzoval, kde se nachází.
V další místnosti byla kuchyň. Jela jsem rukou po lince a snažila se vnímat, co všechno na ní stojí, ale pořád jsem se moc nechytala. Předměty jsem sice rozeznávala, ale pořád to bylo takové zmatené... další místnost byla obývák, ani tam jsem se pořád neorientovala. Lenka si nás korigovala různě po místnosti a poprvé jsme zkoušeli jít za zvukem do prázdna, ne jen podél stěny. Kupodivu to šlo.

Až v další místnosti se něco změnilo. Byli jsme "na balkóně" a všude kolem zněl hluk ulice. Auta, ruch.. Měla jsem chvilku divný pocit, jak kdybych viděla, kde to vlastně jsem. A to už mě neopustilo.
Když jsme vyšli na ulici, byl to trochu šok. Příjemně rovná podlaha se změnila, postarali se i o terénní nerovnosti. Zakopávat o dlažbu a do toho sebou cuknout, když slyšíte troubení auta nebo tak.. vážně to nebylo moc příjemné. Protápali jsme se kolem trafiky a poznávali po čichu a hmatu zeleninu u zelinářského stánku. Shromáždili jsme se na jednom konci a pak opět přišla cesta za zvukem do prázdna, Lenka do něčeho klepala. Když jsme konečně došli na dotek k předmětu, stačilo jen málo a já ho hned celý jakoby viděla před sebou.
"To je trabant?"
"Ano, trabant," ozvala se Lenka překvapeně. "Většina lidí je ráda, že pozná, že je to auto, jak jste to poznala?"
"Podle tvaru světel." Následovalo pár vteřin rozpačitého ticha. Zatracená Ondrova deformace..
"Uhodnete barvu?"
"Modrá," ozvalo se trojhlasně. Některé věci mají holt lidi pod kůží. Ale tenhle byl bohužel šedý.
Milan se zajímal, jestli tam to auto opravdu stojí celé, což Lenka potvrdila. Jak široké dveře tam byly jen tuším, ale stejně nechápu, jak to tam mohli dostat.
Když jsme odcházeli z místnosti pryč, uvědomila jsem si, že mám plánek "ulice" otištěný v hlavě. A že bych se tam celkem bez problémů už pohybovala sama (pokud tam nemají nějaké nenadálé pasti..). Byl to zvláštně příjemný pocit, který jsem pak už měla v každém dalším prostoru.

Zvuk ulice ustal. Ucítila jsem krásnou vůni smrkového dřeva a atmosféra lesa mě celá prostoupila. Dali si záležet vážně na všem. Po hmatu jsme rozeznali tábořiště a poznávali jednotlivé předměty v polní kuchyni. Na jednom místě na stěně byly kožešiny a trofeje a my je opět měli poznat. Radka měla lebku muflona, já kožešinku králíka. Ani nevím jak jsem to hned uhodla ("kdyby vás to zajímalo, byl bílý," doplnila čile Lenka). Milan dlouho to nemohl poznat, a Lenka mu napověděla, ať hmatá nahoře, že ta jeho má i hlavu.
"Ahá, kočka!" zvolal.
"KOČKA???" zděsila jsem se asi neadekvátně nahlas.
"Ano, kočka divoká. Kdyby vás to zajímalo, byla mourovatá." Můj šok byl asi hmatatelný, takže mě Lenka hned ujistila, že není pravá. Měla jsem chuť rozsvítit a ověřit si to.
Půda pod nohama začala být měkká a kolem šly nahmatat stromy. Byli jsme už přímo v lese a Lenka nás nasměrovala na lávku. Zábradlí bylo po obou stranách, ale i tak se po ní nechodilo moc dobře. Do kopce, doleva, znovu doleva a z kopce. Pod nohama mi zněl zvuk potůčku a já se vážně chvílema bála, že je možné tam spadnout.
"Takhle to vypadalo jednoduše, ale tahle lávka má oproti klasické jednu výhodu. Zaprvé jí nechybí prkna. A zadruhé vás na ní někdo doslova nasadí. Nevidomý člověk v lese nemá šanci ji najít." Pak spustila o tom, že to vůbec je problém, pokud se slepý ztratí v lese. Pokud nemá mobil a sejde z cesty, kterou zná, je doslova v háji. Nikdy dřív mě nenapadlo o tom přemýšlet.
Na konci lesa nás Lenka seřadila a jednoho po druhém nás převedla do další místnosti. Mě vzala první, až za chvíli mi došlo proč. Vstoupily jsme na měkký koberec a dovedla mě k nějaké soše. Dostala jsem za úkol poznat, o co se jedná. V umění se moc nevyznám, ale protože se jednalo o sochu chlapa, a protože cílem je, aby to v rámci možností poznal i podprůměrně uvažující návštěvník, dospěla jsem k tomu, že půjde o Michelangelova Davida. A nespletla jsem se. Lenka doplnila, že k této soše vodí záměrně pouze slečny.
Docela mě překvapilo, že Radka ani Milan svoje sochy hned nepoznali. Sfinga nebo Buddha mi přijdou celkem nespletitelné.
Každého nás pak dovedla ještě k jedné menší sošce. Nevzpomínám si, co tam měli oni, trpaslíka a ještě něco. Ale moje se mi líbila, pohladila jsem teď už celkem známý tvar čumáčku a vzpomněla si na Lokinku. Podle struktury tělíčka jsem měla hned jasno - kokršpaněl. Vysloužila jsem se další pochvalu a cítila jsem se náramně dobře :-).

A pak přišla nejočekávanější místnost ze všech - bar. Lenka zkušeně vyjmenovala, co všechno si můžeme dát, od kafe přes nealko až po pivo. Víno neměli, spokojila jsem se tedy s fantou. Platit poslepu byl také zajímavý zážitek. Položila jsem si hlavu na bar a relaxovala. Je neuvěřitelné, jak je to namáhavé, když nevidíte a naplno musíte zapojovat ostatní smysly.
Lenka každého obsloužila a povídala nám o tom, jak celá výstava vznikla. Přijde mi to hrozně romantické. V Německu je manželský pár, který postihla tragédie - muž měl nehodu a ztratil zrak. A manželka z lásky k němu a ze snahy pochopit, v čem musí žít, jejich byt nechala natrvalo zatemnit. Když se to pak rozkřiklo, vznikl nápad udělat tohle formou výstavy. Po Evropě je takových míst několik. V Německu je výstava větší a návštěvníci se tam pohybují pomocí slepeckých holí; tady se kvůli místu přistoupilo čistě k orientaci podle ostatních smyslů. Osobně se mi to zdá i lepší.
Pak se Lenka ptala, co nás dál zajímá. Zcela otevřeně nám povídala o své zrakové vadě a pak jsme řešili, zda je lepší být hluchý nebo slepý. Po tomto zážitku jsem měla dojem, že nemůže být nic horšího, než být slepý, ale Lenka nás tak trochu vyvedla z omylu. Její definice mi přišla hodně výstižná: slepota vás odděluje od věcí, ale hluchota od lidí. Nějakou dobu jsme na to téma ještě polemizovali. Zajímavá byla i debata, zda je lepší se narodit slepý, nebo oslepnout až během života.
Byla jsem docela ráda, že už to končí, bylo toho na mě vážně hodně. Doputovali jsme ke konci a Lenka se s námi loučila. Všem nám doporučila zaclonit si oči, protože po hodině v absolutní tmě bude východ na světlo šok. To světlo pak vážně zabolelo.
Poprvé jsme uviděli, jak Lenka vlastně vypadá. Taková malá křehká slečna, překvapila mě. Po hlase působila úplně jinak. A najednou se mi na světle jevila taková rozpačitější, než když jsme byli my v jejím světě.

Vyšla jsem ven na ulici trochu v šoku a zpracovávala dojmy. Poslední čtvrthodinu tam už jsem měla hodně silné pocity, že chci z té tmy ven. Představila jsem si, jaké to musí být, když se něco takového stane téměř z minuty na minutu a nikdy to neskončí, a udělalo se mi trochu blbě. Poslouchala jsem zvuky ulice, stejně jako tam vevnitř, a jediná myšlenka byla: díky Bohu, že vidím!!