Po dlouhé době jsem se rozhodla učinit revoluční krok, a sice strávit celý den se svou rodinou. Přislíben mi byl hrádek a jiná rozličná zábava. Celkem logicky to nakonec celé dopadlo naprosto jinak, ale zábava to byla.
Ač byla sobota ráno, podařilo se mi vstát čilá a bez kocoviny. Našla jsem si spoj odjíždějící v deset z Holešovic a v klidu se vydala na cestu. Naštěstí mě na místě napadlo zkontrolovat si to ještě jednou. Ano, autobus skutečně jel - ale z jiného místa. V zoufalství jsem volala mámě, kam mám jít.
"Moment, on odtamtud Dominik včera odjížděl, zeptám se ho, teda jestli ještě nespí.. spí."
Nakonec jsem místo odjezdu našla. Ale krátký popis situace mě přesvědčil o mé naivitě. Máma přislíbila svoji nepřekonatelnou koprovku a já kvůli tomu vynechala snídani. Pokud ale v deset ještě spali, můžu s obědem v blízké době počítat jen stěží. Ale doma to takhle fungovalo vždycky, jak jsem na to mohla zapomenout??
(Pozn. – nakonec se obědvalo v pět. Prý "jako obvykle".)
Autobus mě vysadil v Byškovické divočině a já počkala na mámin odvoz. Protože doma podle všeho ještě všechno spalo, jely jsme zatím na nákup. Už hodně let jsem pečivo kupovala systémem půl chleba na víkend pro dva, nebo teď pár rohlíků pro jednoho. Že to dřív běžně probíhalo ve stylu jeden chleba, dvanáct rohlíků, šest baget a sedm koblih, na to jsem naprosto zapomněla. Čili i nákup byl určitá forma atrakce. Po dlooouhém probírání se regály jsme skočily do masny. A zatímco máma honila paní u pultu, aby našly ten nejlepší kousek hovězího, já vzala jeden čokoládový donut. U mrněte je vhodné si šplhnout.
Nákupní taška byla těžká jako kráva a já po cestě od auta supěla jako opotřebovaný soumar. Máma se divila, že to nemůže být tak těžké. Položila jsem tašku na zem, ať si to zkusí. Vzala za ucha a málem spadla na ciferník. Taška se ani nehnula. V tu chvíli jsem se cítila nehezky dobře.
Hned ve dveřích se na mě pověsil Páťa. Pustil se až po zvláštní přímluvě.
Ráda bych řekla, že bylo vše při starém, ale jeden šok mě přece jen čekal. Z kuchyně ke mně kráčela jakási muskulatura. Při bližším ohledání jsem zjistila, že se jedná o moji sestru. Zhubla, má namakaný ramena a krok boxera. Hrdě mi hlásila, že posiluje a chodí dvakrát týdně na karate. A na důkaz předvedla bicáky. Šla jsem lehce do mdlob.
Bylo mi oznámeno, že plán jít na hrádek padl. Šest lidí do pětimístného auta přece jen moc nacpat nejde, nebo alespoň ne pohodlně, a na to, aby se jelo nadvakrát, je jakýkoliv hrádek daleko. Místo toho padl nápad jít na houby. Celé léto jsem na ně chtěla vyrazit a nebyla příležitost, nápad jsem tedy vděčně přijala.
(Sestra nakonec dospěla k závěru, že nikam nejede, a tak jsme stejně mohli jet najednou. Sice jsem tak zbytečně přišla o hrádek, ale houby jsou houby.. a mimochodem, jedno dítě na sedačce a dva dospělí se na zadní sedačky fabie prostě nemají šanci pohodlně vejít. Fakt ne.)
Táta nevybral les za Mělníkem u jakési vesničky náhodou. Hluboko v lese se měly nacházet skalní útvary, na které chtěl vzít Páťu, aby je slezl. Jak jsem během návštěvy rychle pochopila, Páťa leze po všem a všude, byl to tedy jakýsi přirozený cíl cesty. Ve chvíli, kdy máma našla první houbu, bylo jasné, že je třeba se rozdělit. Já si našla taky svoji a usnesla jsem se, že na skály vážně nejdu. K mému překvapení tak učinil i Dominik. Táta s Páťou se tedy ztratili v hlubinách lesa a my tři jsme se vydali po stopách hub.
Chodit s našima na houby je fajn. I "vysbíraný" les totiž pro nás obsahuje velké množství podnětů. Na rozdíl od spousty houbařů rodiče znají houby tam a zpátky – a tak jsme měly brzo koše zpola zaplněné fialovými holubinkami, kteří ostatní nesbírají prostě proto, že jsou fialové.
Zvesela jsme si vykračovali porostem a já i Dominik jsme se domnívali, že tušíme, kterým směrem je auto. Máme přece oba orientační smysl. Máma orientační smysl nemá a už od začátku hlásila, že najít auto je na nás. To neměla dělat.
Kráčíme si tedy tak s mámou lesem a najednou koukáme, že Dominik nikde. Ač jsem si myslela, že jeho červená mikina je i na kilometr nepřehlédnutelná, zvládl se nám ztratit.
"No co, vždyť říkal, že k autu trefí.." pronesla máma. A tak jsme pokračovaly dál samy.
Debatovaly jsme o každodenních malichernostech i o smyslu života.
Označila mě za cynika.
Poslední dobou tohle slýchávám podezřele často.
Pomalu jsme stáčely naše kroky zpět na cestu a šly směrem k autu. Šly jsme, a šly.... a šly..... a minuly jsme několik křižovatek i cest, které jsme po cestě tam určitě nemíjely....... No, shodly jsme se trochu v tušení, kudy máme jít, ale to bylo tak všechno. Bylo na čase si přiznat, že jsme se totálně ztratily.
Máma se pokoušela volat tátovi, ale nebyl dostupný.
Přemýšlela jsem nad tím, co by mu řekla, i kdybychom se dovolala. Že jsme kde – v lese? Já měla jasno v tom, kde jsme, ale nahlas jsem to neřekla, máma nemá ráda sprostá slovíčka.
V dálce jsme zahlédly cyklistu, ale než jsme k němu došly, ujel. I kůň, který projížděl kolem, se nedal dostihnout. A tehdy jsme dospěly k zajímavé otázce – i kdyby někdo z nich zastavil, na co se zeptáme? Ani jednu nás totiž chytře nenapadlo mrknout na ceduli u vesnice, kde stálo auto. Dobrý den, my jsme se ztratily a potřebujeme nasměrovat do nějaké vesnice. Jen nevíme, jak se jmenuje. Možná je lepší, že nám utekli.
Po dalším putování a spoustě lesních křižovatek už to vypadalo poměrně beznadějně. Dávno jsme vzdaly snahu najít původní směr. Cíl byl dostat se na nějaký konec lesa a vydat se dál. Někam. Šly jsme odhadem k prosvítajícímu prázdnu mezi stromy (světlo na konci tunelu), když tu jsme zahlédly cyklistu. Máma bleskově zkusila zavolat tátovi – a ten už byl dostupný!
"Jak se jmenuje ta vesnice, kde máme auto??" chvíle ticha.. "Ješovice!!"
"Jó, to musíte támhle na křižovatku a doleva. Je to tak jeden dva kilometry," poradil zkušeně pobavený cyklista.
Šly jsme k křižovatce lesních cestiček, vyčerpané pochodem a nyní už klidné.
"Kdyby nám neporadil, kam bys šla na té křižovatce? Já doprava."
"Já rovně."
"Hm..."
Po cestě k vesnici máma zalitovala, že si s sebou nevzala navigaci. Nejen že s ní bychom pravděpodobně tohle celé vůbec nepodstoupily, ale hlavně bychom mohly sledovat tu báječnou křivku, co jsme po lese napochodovaly.
Kouzelný pán na kole měl pravdu, brzo se na nás smály Ješovice. Po cestě se nás nějaká kolemjedoucí paní zeptala, jak se dostane do Želíz. Velmi nás rozesmála, ani chuděrka nevěděla, proč..
V dálce jsem zahlédla postavu. Díky naprosto nespletitelné chůzi jsem ihned poznala tátu, který si to vykračoval po louce ve snaze jít nám naproti.
"Kde je Dominik? Volaly jsme mu a hlásil, že se už asi blíží k autu."
"Dominik skončil v Želízech. Musíme pro něj dojet."
Tolik k našemu orientačnímu smyslu..
Už nikdy mu nebudu věřit!!
Po návratu domů, ač na pochody zvyklá, jsem lehce necítila nožičky. S mámou a sestrou jsme se pustily do vyvařování, táta vrněl u nějakých formulí a Páťa u počítače. Koprovka byla vynikající a dokonale mě složila. Natáhla jsem se do tátovy postele a pozorujíc zbytek přejedené rodiny jsem se snažila přemluvil žaludek, aby urychleně slehnul.
Protože autobusy přímo z Neratovic jely pitomě, vydala jsem se v půl sedmé na pěší pochod zpátky do Běchovic. Společnost mi dělal bratr a pěkně jsme podrbali. Polovinu věcí, co jsem si chtěla vzít domů, jsem tam samozřejmě nechala, ale to hlavní – porci máminy koprovky – jsem měla bezpečně uloženou v tašce, takže mě to ani nebolelo.
Výsledek? Bolí mě nožičky! Ale koprovka stála za to a už teď se těším na oběd. Hub jsme našly požehnaně a těším se, až si jejich sběr vyberu v naturáliích. Odvykla jsem ale tomu shonu a velkému množství postav na jevišti. Takové dny vážně dám jen několikrát do roka.
Pár fotek z malebného lesíku najdete zde: http://sophinka1.rajce.idnes.cz/Vyprava_za_houbama_aneb_blby_stromy/