Další ráno, kdy člověk potřebuje zoufale někoho, kdo na něj bude mluvit a nebude nic chtít – televizi. Po hmatu se poperu s kočkou o ovladač a zapínám hluk. Dle naléhavosti v hlase zprávaře usuzuji, že jsem se trefila na Novu. Po povodních mají hotové žně. Opět nějaká srdceryvná reportáž, buď že někomu uplaval domeček, nebo že někdo pomáhal domeček chytat, už nevím. Během čištění zubů zaslechnu dětský hlásek, který hrdě hlásí do přistrčeného mikrofonu: "já jim tam pošlu medvídka, aby si měli s čím hrát.." Nejspíš to ve mně mělo vyvolat dojaté "óóóóh" a pitomý úsměv na tváři. Místo toho jsem měla chuť přetnou si kartáčkem krční tepnu. Už zase!

Vím, že Nova byla vždycky proslulá reportážemi o veselých morčátkách a trpících babičkách. Dalo se to ignorovat, dokud to bylo poměrně neškodné. Ale ve chvíli, kdy jsem viděla spot, kde reportér v podstatě žebral o peníze pro dlužníky, kteří sice zvládli utratit půjčených 100 tisíc, ale teď to nemají z čeho platit a mají malé děti (a koukejte, jak ten klučík smutně kouká) – tehdy mě to začalo poněkud vytáčet. A poslední rok už to začíná být dost nesnesitelné.
Věřím tomu, že každý druhý se dostal do složité situace. A hodně lidí se dostalo i do téměř neřešitelné situace, třeba té finanční. Někdo to řeší tím, že několik let otáčí každou korunu, ale dostane se z toho se ctí. Někdo se stane vášnivým sběratelem exekucí. A někdo zavolá Novu a rozpláče se do kamery. Vždycky se přece najdou dobré dušičky, kteří to vyřeší za něj (o co, že je za pár let zase zpátky v průšvihu!) .

Nikdo mě nepřesvědčí o tom, že reportéři tohle dělají z čisté dobroty srdce. Je to citový hyenismus, nechutné vydírání, tlak na slabší povahy, který by měl být postižitelný. 
A nevím jak na ostatní, ale jediný efekt, který tohle všechno má na mě, je, že začínám být alergická na tyhle "potřebné" – a bohužel se s tím někdy svezou i skutečně potřební. 

Řeklo by se, že je snadná pomoc – nezapínat Novu. Ano, přikročila jsem k tomu, vlastně zřídkakdy mají v programu něco, co mě zajímá. Ale člověk tomu stejně neuteče; byl nastolen trend, který je protkán všemi sdělovacími prostředky. 
Každé pondělí si kupuju Překvapení, miluju křížovky. A tohle je ideální týdenní příděl na polední pauzy. Když jsem dnes ráno čekala na zastávce a krátila si dlouhou chvíli listováním, narazila jsem na článek o jakési postižené osmileté holčičce. Netrvalo to ani moc řádků a dostala jsem se k výčtu, co všechno stojí péče o ni, co z toho (ne)proplácí pojišťovna a jak to mají těžké. Hned jsem přestala číst. Možná že to nebyl další – odpusťe mi – žebrací článek, ale nechtěla jsem riskovat. Už na tahle témata prostě nemám sílu.