Miluju vztah, jaký ti naši dva broučci mají. Kristián pořád leze za Johanou, když spí, a snaží se k ní přitulit. A když má malá dobrou náladu, tak ho i nechá. Perou se, ale jen tak na oko, nesyčí se. A kdykoliv se malýmu něco stane a začne úpět, Johana k němu vystřelí, dá mu pusinku a začne to řešit.

Bohužel, to soužití má i svá negativa. Když máte kotě v rozpuku a dámu ve středních letech s pochybnou inteligencí, může z toho být nebezpečný koktejl - každý se od toho druhého naučí to, jak se to dělá špatně. Proto u nás tak často zní: "Proč máme dva idioty..."

Malý chlapeček pochází z osmi koťat a narodil se jako nejslabší. Byl tedy zvyklý se mydlit a byla to prostě kočka se správným kočičím chováním, jak jsem opěvovala již v předchozím popisu.
Byla.
Už není.
Jak si všiml Ondra na Vánoční návštěvě, on se přestal prát. Dřív byl schopen nabízenou ruku zdrápat, teď ji jen tak něžně pacičkoval. S hrůzou jsem si uvědomila, že se pere přesně jako Johana.
A pak jsme si všimli, že z jeho elegantního běhu se stalo nemotorné Johanino poníkování. 
Zkazila ho k obrazu svému.

On se ale taky činil. Tichá Johana, která první rok života ani nevěděla, že umí mňoukat, a nikdy to pořádně k životu nepotřebovala, nyní vydává neskutečné zvuky - až někdy nepoznám, který z nich zrovna úpí.
A začala lézt do sprchové koutu a do pračky. 
(Kocourek je kočka vodní, po celém bytě máme otisky malých mokrých paciček.)

"Ano, mohli jsme se od sebe naučit prvotřídní vychytávky a stát se pětihvězdičkovými kočkami. Ale my jsme řekli NE!"