Když mi máma jednoho dne napsala, že má školení, Veruna školu, táta je v tahu a já nemám nic, pochopila jsem, že je zle. Budu hlídat osmiletého brášku.

Dnešní noc jsem spala sakra špatně a když jsem se probudila, vědomí, že se musím bleskově vypravit a vyrazit směr "městečko za Prahou", mi dodávalo odvahu asi jako pštrosovi na betonovém sídlišti. Po snídani a cestách různými autobusy jsem se dopravila na místo určení a seznala, že nikdo není doma. Ještěže mám klíče. 
Čekala jsem cca 10 minut a dorazila máma, jednu botu ještě v tescu a plíce na cestě - zkrátka dorazila z nákupu. Jednou rukou po mně házela suroviny na objednaný bramborový salát a druhou vařila koprovku, kterou jsem si objednala já s předpokladem, že stejně nebude. Třetí rukou koprovku dodělala a zbylými končetinami se vypravila na školení, zkrátka, byla pryč dřív, než jsem zaznamenala a seřadila pohyby. Stav: doma byly suroviny na bramborový salát, který jsem se nabídla, že udělám, na plotně se skvěla milovaná koprovka a v předsíni stálo nadšené dítě. Den začal.

Dítě se jalo vypravovat o škole a skládat lego. Já se jala vařit zeleninu na salát. Dalo mi trochu práce pod nádobím najít kuchyň, ale to holt k mámě patří : -). Události dopoledne se mi těžko řadí, vím jen, že jsem sebrala prádlo, další dvě pračky pověsila, dala mýt pár myček a uprostřed toho jsem ukrývala pevnost droidů s dělem a katapultem. Dítě bylo spokojené. A nastal čas vyrazit do hudebky.
Po cestě se Páťa rozhodl ukázat mi, že brzo bude zkušený parcourista. Máma řekla, že stačí vyrazit čtvrt hodiny předem. My vyrazili 25 minut předem a bylo to víc než akorát. Většinu cesty zabrala snaha přemluvit Páťu, že nebude skákat z dvoumetrové zdi, aby mi ukázal svou drsnost. 
Nakonec jsem dítko dopravila do třídy a vzorně se otázala učitele, kdy si jej mám vyzvednout. Tři čtvrtě hodiny klidu se jevilo vzácnější než kdy jindy. A přímo proti hudebce jsem objevila krásnou kavárničku. Dala jsem si horkou čokoládu a spokojeně luštila křížovky. Paní majitelka byla naprosto skvělá a kdybych se nerozhodla nezveřejnit místo dění, její kavárnu bych mohla jen doporučit.
Zaplatila jsem a vyrazila pro dítě. Jen jsem vylezla schody a on zrovna vyběhl z učebny. Akorát :-).

Po cestě zpátky jsem se rozhodla mrknout do malého obchůdku s oblečením, zda se tam neskrývá má vysněná kabelka. Neskrývala. Ale nabídla jsem dítěti, že když se mu bude něco líbit, že mu to koupím. S nadšením se vrhl na trička a na první pokus nalezl tričko pirátů z karibiku. Bylo jasno. Dala jsem mu penízky a vybídla ho, ať si to jde k pokladně sám koupit jako velký kluk. Trochu na mě zíral, ale nakonec se úlohy zhostil se ctí (a vrácené peníze jaksi přirozeně zabavil :-D). Pak jsme šli ještě do zverimexu pozdravit papoušky a králíčky; je zajímavé dívat se na svět očima osmiletého dítěte, vidíte najednou věci, co vám běžně unikají.

Doma se dítě jevilo unavené, tak jsem ho uložila k Pokémonům a dotvořila jsem bramborový salát. Mezitím se vrátila devatenáctiletá sestra/druhé dítě. Od toho okamžiku jsem neřekla ani slovo, o právo mluvit se mezi sebou vytrvale překřičovali (sestra vítězila). S mrnětem jsme zavedli kasičku, aby si mohl uložit zkonfiskované peníze, a než jsem se nadála, bylo půl deváté a můj milý i s autem přistál přede dveřmi.

Přestože jsem odjížděla dokonale mrtvá (pořádkům, jaké panují v mém rodném sakra-domě, jsem již odvykla), bavilo mě to. Dítě se fantasticky snažilo, pomáhalo s myčkou i s věšením prádla, a pořád mi opakovalo, jak je rádo, že jsem s ním. Dám si dvoutýdenní dovolenou a ráda si to s rodinkou zopakuju :-D. Je to prostě moje miminko a vždycky bude...

(já a miminko, 2006)



(sestra a raubíř)