Tak sedím u počítače a poslouchám svoji drahou polovičku.

Dává dohromnady regál- o úklidu jsem už psala.

Diskutuje nahlas a to řádně s návodem na sestavení.

"Dva šroubky? Vy blbci,vždyť tam je díra jen na jeden......Zesílené-kde jste to vzali?......Kerej vůl tohle psal,ten ještě neviděl šroubovák.....Doprčic,vždyť je to šikmý.....

Některá slova nelze publikovat ani po dvaadvacáté hodině.

Jenže- moji milí- to musí být.

Jinak bych totiž nevěděla,jak je to složité a jaká je to makačka na bednu a to nemluvím o rukách.

Jak je důležité mít doma šikulu,který dá všechno dohromady jak když bičem mrská.

Tak se musí nahlas.

Sousedi,kteří procházejí kolem to vědí, já to vím, zvířata taky- teď i vy.

Tak je to správný- práce se musí ocenit.

Váhám, jestli nemám dojet do města,postavit se na náměstí a začít radostně volat- budeme mít regál- ale je to makačka.

Dole to nějak ztichlo- jdu se podívat.

Možná je hotovo- ale to by mne zavolal na kouknutí.tak to ne.

Propíchl se šroubovákem- to by mne taky zavolal.

Spolkl šroubeček nebo matičku- jdu se podívat,třeba leží v komoře a nožky má nahoře.