Kniha: "Knih se jen tak nezbavíme"

Název knihy může sice působit odpudivě a její název může vyvolat dojem, že bude plná všeobecně známých věcí. Kniha sice opravdu obsahuje i myšlenky, které nás nepřekvapí, ale celkově přináší mnoho zajímavých postřehů. Kniha je dle mého názoru velmi poutavá, ale pro některé čtenáře může být náročná. Jde o soubor rozhovorů, které vedl Jean-Philippe de Tonnac s Jeanem-Claude Carrièrem a Umbertem Ecem.

K porozumění některých pasáží jsou nutné základní znalosti z literatury a společenských věd, celkově považuji knihu za hodně odvážnou a zaujalo mě i to, co jsem označil jako myšlenky, které nepřekvapí např. to, že výklad historie i v dnešní době často odpovídá vladnoucí ideologii nebo, že psaní vždy bylo a stále je nebezpečnou činností.

Již z názvu plyne, že se kniha zabývá také tím, jaké mají knihy budoucnost, a jestli, jako nosič informací přežijí a pozornost je věnovaná také moderním mediálním prostředkům a jejich životnosti. Nechybí ani rozhovory k tématu cenzury a pálení knih a taková humorná a zároveň vážná kapitola se zabývá hloupostí. Tento článek zakončím právě citáty z kapitoly, která se věnuje hlouposti:

"Člověk může být blbý, a přitom nebýt úplně hloupý. Nahodile blbý." (Umberto Eco, S. 153)

"První věc, kterou člověk objeví při studiu hlouposti, je poznání, že on sám je imbecil. Pochopitelně.  Člověk nemá ostatní za imbecily beztrestně, aniž by si uvědomil, že jejich hloupost je věrným zrcadlem, které nám nastavují. Trvalým, přesným a věrným zrcadlem." (Jean-Claude Carrière, S. 159)