Kapitola 4.

Poutník dostal uzdu a brýle

Když jsem to zaslechl, zhrozil jsem se, kdo že mě to má doprovázet. První mluvil o jakési uzdě (tak jsem si to přemítl v hlavě), tenhle zase Mámení se jmenuje a svou Královnu nazval Marnost (byť se mně zdá, že to nechteně vyblekotal). Co tohle všechno má znamenat?

A když jsem mlčky sklopil oči, nechtě jsem pokračoval dál v cestě a Všezvěd: "Co vrtošíš? , nějak cítím, jak kdybys toužil vrátit se nazpět, že? A než jsem stačil cokoliv odpovědět, již mně na krk hodil jakousi uzdu, jejíž udidla mně rázem vklouzla do úst:, a on: "A od nynějška už se mnou povolně půjdeš, vždyť si s tím sám začal.

I podíval jsem se na tu svou uzdu sešitou z řemen Všetečnosti, a její udidla byla z železa Urputnosti v předsevzetích a pochopil jsem, že při zkoumání světa si nepůjdu jako zpočátku svévolně tam, kam se mně zlíbí, ale tam kam mě bude nemilosrdně vláčet těkavost a neukojitelnost mysli.

Načež průvodce z druhého bloku: "A já tě obdarovávám těmito brýlemi, skrze něž se budeš dívat na tento svět", a strčil mně brýle na nos, skrze které jsem před sebou náhle všechno viděl úplně jinak. Zajisté měli tu moc, jak jsem to již několikrát vyzkoušel, aby se tomu, kdož se skrze ně podívá zdála věc daleka blízkou a blízka dalekou, malá velikou a velká malou, mrzutá krásnou a krásna mrzutou, černá bílou a bílá černou...

I pochopil jsem, proč sebe Mámením nazývá, když umí vyrábět takové brýle a nasazovat je lidem.

A poté jsem zjistil, že ty brýle byly vyrobeny ze skla Domnění a jejich rámy vytvořeny z rohu Zvyk.

Nasadil mně je pak k mému dobru poněkud křivě, takže mně na oči plně nedoléhaly, a já mohl hledět na svět zcela bez příkras a mě to těšilo.  V duchu jsem si pomyslel: Ač jste má ústa sevřeli a mé oči zastřeli, věřím svému Bohu, že vás nenechá svázat můj rozum a mou mysl. Půjdu tedy a podívám se, co ten svět skýtá, když paní Marnost chce, aby se na něj hledělo, avšak ne vlastníma očima.