KAPITOLA 5. 

Poutník se z vysoka na svět dívá 

Když tak přemýšlím, aniž bych zpozoroval jak, ocitneme se na jakési náramně vysoké věži, až se mně zdálo jako bych stál přímo pod oblaky, z té jsem pohlédl dolů a viděl na zemi jakési velice široké město pěkné k poukokání, avšak zaznamenal jsem, že je ze všech stran uzavřené mezemi a hranicemi. A bylo okrouhle vystavené, opatřené zdmi a valy a místo příkopy byla tam jakási tmava hlubina, která neměla dna ani břehů. Nad městem bylo jen světlo a za ohradou jen čirá tma.

Město pak bylo rozdělené většími i menšími nesčíslnými ulicemi, rynky, domy, staveními a všude se to hemžilo jenom lidmi, kterých bylo jako hmyzu. Z východní strany bylo vidět na nějakou bránu, ze které vedla ulička k jiné bráně, odkud vše směřovalo k západu a teprve z té druhé se vcházelo do rozličných ulic města, kterých jsem napočítal šest, a uprostřed nich bylo místo tak veliké a kulaté a nejblíže k západu stál na příkrém vysokém pahrbku jakýsi skvostný zámek, k němuž se ponejvíce hrnuli všichni obyvatelé města.

A můj průvodce Všudybud říká: "Tak poutníku, tady máš ten svět, který si tolik toužil spatřit. Proto jsem tě nejprve zavedl na toto místo, abys na něj pohlédl pěkně z výšky a porozuměl jeho uspořádání. Ta východní brána je bránou života, jíž procházejí všichni, kdož obývají tento svět a ta druhá je bránou rozchodu, odkud každý míří za tím tím či oním povoláním dle toho, jak mu padne los.

V ulicích, které vidíš jsou zajisté lidé rozličných stavů, řádů a povolání. Vidíš šest hlavních ulic: v oné bydlí rodiče, děti a čeládky, ve vedlejší řemeslníci a všichni zabývající se živnostmi, v třetí učenci. Z druhé strany pak stav duchovní, za nimiž jiní chodí na pobožnosti, za tím stav vrchnosti, stáv správců a stav rytířský. A jak je to ušlechtilé! Jedni všechni plodí, jedni ty všechny živí, jedni všechny učí, jedni se za všechny modlí, jedni všechny soudi a chrání před neřády, jedni za všechny bojují; a tak si všichni navzájem slouží, aby vše bylo vyvážené.

Hrad směrem k západu je nazýván Hrad Štěstí, kde bydlí zvláštní lidé a užívají si tam rozkoše, slávy a bohatství. Prostřední rynk je určen všem, neboť se tam scházejí lidé všech stavů a konají, co potřebují a uprostřed něj je centrum všech jeho rezidencí, královny Světa: Moudrosti.

A líbilo se mně, jak jen ten svět uspořádán, a tak jsem chválil Boha, jak ušlechtile uspořádal svět a jeho stavy, ale nelíbilo se mně, jak jsem na mnoha místech viděl jakoby ty ulice byly protřžené a jedná do druhé vbíhala, což se mně zdálo jako znamení zmatku a zbloudilosti. A když jsem viděl tu okrouhlost světa, pociťoval jsem jako bych se pohyboval v bludném kruhu, až jsem se bál závratě, neboť když jsem tu a tam na něco pohleděl, viděl jsem, jak se to všude hemží i těmi nejdrobnějšími věcmi, a když jsem nastavil uši, všechno bylo plné tlučení, bouchání, šustění, šeptu a křiku.

A můj průvodce Mámení mně říká: "Vidíš, můj milý člověče, jak je ten svět rozkošný a všechno v něm je ušlechtilé. Copak si o něm myslíš, když si již všechny jeho části i s jeho rozkošmi prozkoumal? Je snad někdo, komu by se v něm nelíbilo?" Já řekl: "Zdaleka se mně líbí, ale nevím, jaký bude potom". "Všelijak dobře, uvidíš, jen věř, a teď již pojďme."

Všudybud ještě poví: "Počkej, ještě Ti odtud ukážu, kam potom nepůjdem. Pohlédni odtud zpátky k východu, jak z té tmavé brány cosi vyčuhuje a škrábe se tady? "Vidím", řekl jsem. To jsou lidé, kteří teprve dostávají na svět, aniž touží odkud a aniž vědí, že se stanou lidmi a okolo nich je jen tma, vřískot a trocha pláče, ale když se z té ulice vyškrábou, pomalu se jim rozšeří a svítá, až přijdou k této bráně pod námi. K té se nyní půjdeme podívat."