Kapitola 8.

Poutník prozkoumá stav a řád manželský

A přivedou mě k ulici, o níž pravil, že tam bydlí manželé, a že mně ukáže tento rozkošný způsob života. A stála tu brána, o níž mně řekl, že se nazývá Snoubení: před ní byl široký plac a tam zástupci obou pohlaví, kteří se procházeli a přitom se jedni druhým koukali do očí, ale nejen to, prohlíželi si vzájemně i uši, zuby, nos, krk, jazyk, ruce, nohy i jiné údy. Také se vzájemně měřili, jak je kdo vysoký či široký. Tu jeden k druhém jednak přistupoval, jednak od druhého odstupoval a zkoumal vše, co na něm viděl. Někdy několik mužů ukazovalo na jednu ženu, na jinou zase žádný. Když se více mužům líbila jedna žena, rvali se kvůli toho, tloukli, ba i vraždili. Když jeden druhého odstrčil, tu zase ten druhý byl odstrčen někým jiným. Některá je sama odháněla a oni sami běželi pryč. Někdo se zase vůbec netrápil s pokusy, obejmul jí jak nejvíc mohl, poté šli držíce se za ruce k té bráně. A toho všeho tady bylo nesčetně k vidění a ptal jsem se, co to ti lidé vyvádějí.

Odpověděl mně tlumočník: "To jsou lidé, kteří chtějí vstoupit do ulice Manželství", ale jelikož tam každý bývá vpuštěn jenom v páru, musí si každý vybrat svého tovaryše. Pak si jdou tady vybírat, jak můžeš vidět, a každý hledá, kdo by se k němu hodil, a když najde jde s tím svým/tou svou k bráně. "A nemůže být to vybírání trochu snažší, proč je to tak pracné?" Odpověděl: "To není práce, ale rozkoš. Copak nevidíš, jak jsou při tom štastní, veselí, smějí se a zpívají? Věř mi, že žádný způsob života není veselejší, než tento." Pohledím tedy a vidím sice některé, jak se smějí, ale vidím také jiné se sklopenou hlavu, kteří chodí o dřevěné holi, zoufají, trápí se, nejí, nespí, také se třesou. A ptám se: "A co tito"?, Odpověděl: "Také to je rozkoš", "Tak ať sí jí je", řekl jsem a chtěj jsem se podívat dál.

Když se nám podařilo protlačit přes ty davy, přišli jsme k samé bráně, za kterou vidím jakési závěšené váhy udělané ze dvou košů,  kolem nichž stojí lidé. I dali ty váhy naproti sobě do košů a dívali se, zda-li váha odpovídá, přičemž váhy všelijak potřásali a ustavovali. Teprve, až bylo vše důsledně zvážené se pouštěli dál do brány, ale ne každému se to stejně vydařilo. Někteří se propadli skrze koš, sklidili smích a museli odtud odcházet s hanbou, přičemž jim k tomu ještě na uši dali jakýsi pytel a měli z nich srandu. Když jsem se na to koukal, ptám se: "Co se to tady děje?".

Odpověděl: Zasnoubení, které je jasným závazkem. Ukáže-li váha, že si jsou rovni, pak jsou připuštěni k manželskému svazku, ale pokud váha ukáže jinak, rozchází se. "A jaká rovnost, že se to tady přeměřuje"? "Vždyť vidím, že u některých váha ukazuje podobný věk a stav, ale oni přesto někoho vypustí skrz koš. U jiných je zase veliká nerovnost. Starce s mladicí či mlaďocha se starou bábou dávají dohromady, jeden je nahoře, druhý dole a přeci říkají: může být. Jak je to možné? Odpověděl: "Nevidíš všechno. Pravda je taková, že některá stará paní a některý stařec by nestál ani za libru, ale když mají u sebe plný měšec nebo důstojný odkaz, jiní před nimi své klobouky smekají, tak něco takového se váží proto, že se to děje jinak, než ty by ses domníval."

Pak vejdeme za těmi, kteří se do té brány pouštěli, spatřím mezi těmi bránami jakési kováře, kteří všechny ty páry lidí spínají do hrozných pout a teprve spoutané je vypouštějí dále do světa. Při jejich spoutávání měli pozvaných mnoho lidí, aby jim to dosvědčili, a kteří museli býti v dobré náladě, hrát si a zpívat. Já pak na ně hleděl s píli a spatřil jsem, že je poutají do jiných pout než vězně a nezamykali je na zámek, ale ta pouta ihned skovali a svařovali, aby z nich nikdo nemohl do konce svého života vyváznout. Zlekl jsem se toho a zvolal: "Ach, nejkrutější vězení", do něhož dostane-li se kdo, pak už nemá nejmenší naději na vysvobození." Tlumočník odpověděl: "Však je to svazek ze všech lidských svazků nejpevnější", ale není se ho třeba bát, neboť rozkoš tohoto stavu stojí za všechna ta břemena, však spatříš sám, jak fajn je to život. "Pojďme tedy mezi ně, ať to spatřím".

 Vejdeme tedy do ulice a spatříme a ejhle spatříme množství spárovaných lidí a zdálo se mně, že jsou velmi rozdílní: "velcí s malými, pěkní s ošklivými", "mladí se starými". A když jsem pilně zkoumal, co činí, a v čem spatřují rozkoš manželského stavu, pak spatřím, že se na sebe koukají, mluví spolu, někdy se pohladí ba rovnou i políbí. "Tak vidíš", říká tlumočník. "Když se manželství zdaří, je to tak pěkná věc". "Když se tedy nejlépe zadaří, pak je to vše"? "Ovšem". A já řekl: "Nevím, zdá se mně to dost málo rozkoše, aby stála za ta pouta."

Pak se na ně zase podívám a vidím, jak mnoho práce a kvaltování ti ubozí měli. Většina z nich byla obklopena početným potomstvem, které k nim bylo připutáno uzdami, a které jim křičelo, vřeštělo, smrdělo, nešvařilo, stonalo a někdy i umíralo. Pomlčím o tom, jak to potomstvo přiváděli na svět, s jakými bolestmi, pláčem a ohrožováním svého vlastního života. Jakmile potomstvo vyrostlo, byl s ním dvojnásobek práce. Bylo nutné ho uzdou zdržovat, ale i nahánět a někdy se to vůbec nedařilo a potomstvo toho tolik navyvádělo, až to rodiče unavovalo či vedlo, až k pláči. Pakliže rodiče z vlastní vůle opouštěli či se od nich odtrhovali, pak to rodiče přivádělo k hanbě i smrti. Když jsem to zaznamenal, začal jsem rodiče napomínat, ať se vyhnou tomu oslovskému milování a povolování dětem a děti, ať ctí své rodiče. Nebyl jsem s tím však moc úspěšný, jenom se na mě škaredě koukali, předháněli se v uštěpačných poznámkách na mou adresu, a někteří rovnou vyhrožovali, že mě zabijí. A neplodné jsem prohlašoval štastnými, jenže i oni tesknili, a tak jsem pochopil, že ať už jste v manželství plodní nebo ne, obojí je bída. K tomu měl každý pár těch lidí okolo sebe plno dalších neznámých, o které se často musel starat více, než o sebe a své a jistě s nimi zakoušel mnohá nepohodlí. A v tom rynku bylo mnoho nastražených překážek, dříví, kamení, jam. Když o ně jeden zavadil, druhý od něj nemohl a musel s ním sdílet jeho bolest a pláč, takže jsem poznal, že v tomto stavu místo jedné starosti musí každý v tomto stavu snést toliko starostí, nebezpečí, péče, s kolika lidmi je spjat. Znelíbil se mně ten stav.

Když jsem se pak kouknul na některé v tom houfu spatřil jsem tragédii. Nebyli spolu spjatí, jeden chtěl tak, druhý onak, jeden sem, druhý tam, což vedlo k šarvátkám. Pak na sebe vzájemně žalovali kolemjdoucím, a když nebyl nikdo, kdo by jejich spor rozhodl, opět se do sebe sami pustili a surově se bili pěstmi a klacky. Usmířil-li je někdo, po chvilce se to zase a zase opakovalo. Někteří se dost dlouho hádali, ať stáli vpravo nebo vlevo, a když se každý upřel na svou stranu, začala tahanice a divadlo, kdo koho dříve přetáhne na svou stranu. Někdy vítězil muž, jindy žena, a ačkoliv se mnozí smáli, až se za břicho popadali, mně se to zdálo spíše politováníhodné, než-li zábavné. Zvlášť, když jsem viděl, jak mnozí při těch tahanicích pláčou, vzdychají a spínají ruce k nebesům a prosí, zda se nemohou vykoupit z té vazby zlatem a stříbrem. A řekl jsem svému tlumočníku: "Copak jim nelze pomoci?", "Nelze je snad od sebe odpoutat a propustit, když se spolu nedokáží dohodnout?" Řekl: "Tak to být nemůže, dokud žijí, musejí být spolu". Řekl jsem: "Ach, není krutější vazby a poroby, než je tahle. Vždyť to je nad smrt horší." A on zase: "A proč si to dříve důkladněji nepromysleli? Jen, ať se perou!"

Pak se kouknu a vidím, že svými šípy Smrt některé zproráží a zporáží, a pouta se hned každému rozevřela. A přál jsem jim to v domnění, že si to i oni sami přejí a budou se konečně radovat z toho vysvobození. Ale ne, každý tolik plakal a kvílel, jak jsem dosud ve světě sotva slyšel, lomili rukama a naříkali nad tím neštěstím. U těch, které jsem prvně spolu pokojné spatřil jsem porozuměl, že se skutečně jednomu po druhém stýská, a pomyslel si o nich: Radil bych jim, dokud nedovedou být ostražití, ať se vyvarují těch pout. A než se stačím vzpamatovat, protřu si oči a oni zase běží před bránu a opět se vracejí v poutech. A s hněvem zvolám: "Ó, potvorníci, nejste hodní ani politování"  a svému vůdci řeknu: "Pojďme pryč, já v tomto manželském stavu nevidím nic, než jen a jen marnost."

Abych nezatajoval své příhody, tak při návratu k bráně rozchodu, mě, který přece má v úmyslu prozkoumat svět oba mojí vůdcové, jak Všudybud, tak Mámil tuze přemlouvali, abych sám toho stavu také zakusil, že lépe poznám, jaký je. Prý jsem mladý, a tak mě straší takové příklady, přičemž jsem ještě vše neprohlédl. Jenže mě přemluvili, a tak jsem se z žertu dostál na váhu a odtamdtud do pout a sám chodil s manželkou a dvěmi dětmi, a přidali ke mně další, že prý ke službě, až jsem je za sebou sotva mohl vláčet. Náhle udeří jakýsi strašlivý vichr s blesky, hřměním a krupobitím. A vše se to rozpchá, kromě těch ke mně přidaných, s nimiž jsem se běžel schovat do kouta. A náhle šípy Smrti zprorážejí i je, a žalostně osaměji a zmámený hrůzou nevím, co dál dělat. Vůdcové moji, že si mám toho svého času více vážit, že mně pak snáz uteče. A já: "Proč jste mně poprvé jinak radili?". Oni, že není času k váhání, ať pospíším. I pospíšil jsem.

A uniknut z toho, vůbec nevím, co bych měl o tom stavu vlastně říci. O co více potěšení v něm, o to více žalosti, ať už z jakýchkoli příčin. Odnáším si z toho tolik, že v něm i bez něho bývá teskno, a ať se v tom stavu sebelépe daří, pak se stejnak mísí sladké s hořkým.