ERICH FROMM - Strach ze svobody

Dílo Ericha Fromma MÍT NEBO BÝT mě zaujalo natolik, že jsem hned patrál podaří-li se mně někde narazit na další zajímavý kousek od něj. V knihovně jsem si tedy vypůjčil dílo Strach ze svobody. Ericha Fromma já osobně považuji za autora, který může svými myšlenkami i dnes oslovit řadu lidí, kteří rádi přemýšlejí nad světem, v němž žijí, a kterým jsou obklopení. Při čtení Ericha Fromma mně často leze mráz po zádech, neboť v některých pasážích poznávám sám sebe či sám znám řadu lidí, kteří jednají přesně podle některých modelů uvedených v knize.

Při čtení Ericha Fromma je, ale také vhodné dohledat si, v jaké době bylo jeho dílo vydané prvně (u následujícího díla bylo první vydání v angličtině roku 1941 pod názvem Escape from Freedom.)  U českých překladů je vhodné také uvědomit si, že před rokem 1989 patřil k zakázaným autorům, a tak se mnoho jeho děl nemohlo dostat ke čtenářům v dřívějších dobách. Pro porozumění některých částí Frommova díla je tedy zároveň nutné mít alespoň minimální přehled o společenských změnách v běhu času. Zároveň však může šokovat, jak mnoho jeho tezí je nadčasových a tedy aktuálních, ačkoliv došlo k nějakým společenským změnám.

Autor se zaměřuje v díle především na Německo, avšak to, co aplikuje na Německo se dá aplikovat i na jiné země a domnívám se, že Česko k nim také patří.

Autor se zabývá zabývá postoji ke svobodě v Německu průřezově a stučně ve zvolených dějinných etapách. Zamýšlí se nad Lutherovým a Kalvinům učením, a je překvapen dvojznačným postojem Luthera k autoritě, kterou na jedné straně odmítá, jde-li o autoritu církevní, ale zároveň je k ní přehnaně uctivý, jde-li o autoritu světskou a autoritu tyranského Boha.

Následující úsek považuji za velmi zajímavý: "Ptejte se průměrného čtenáře novin, co si myslí o určité politické otázce. Podá vám jako "svůj" víceménně přesný souhrn toho, co četl a dokonce - a to je podstatná věc - je přesvědčen, že to co říká, je výsledek jeho vlastního myšlení." (Erich Fromm - Strach ze Svobody, 1993. S. 104.)  

Autor se v knize dále podrobně zabývá dokonce i tématikou psychologie nacismu. Nebudu podrobně rozepisovat, jak Erich Fromm popisuje psychologii nacismu, ale zase uvedu, co mně přišlo obzvlášť zajímavé: "Hitler tvrdí, že člověk může a měl by ovládat lidi, Přírodu však ovládat nemůže. Již jsme zaznemali jeho výrok, že historie lidstva nezačala chovem zvířat, ale ovládnutím podřadnějších lidí. Vysmívá se myšlence, že člověk může dobýt přírodu a vysmívá se těm, kdo věří, že stanou dobyvateli přírody, zatímco nemají k dispozici jinou zbraň, než "ideu" ". (Erich Fromm - Strach ze Svobody, 1993. S. 124.)

Autor se vícekrát zamýšlí nad tím, zda-li lidé umějí zacházet se svobodou. Lidem se podle Fromma několikrát podařilo zbavit se jistých pout, ale zbavení se těchto pout často vedlo paradoxně k strachu ze svobody i útěku před ní.  Člověk moderní doby podle Froma ztratil individualitu a spontaneitu. Jedinec v moderní společnosti se stal izolovaným a osvobozeným od vazeb, které jeho životu poskytovaly smysl a jistotu. Je plný hluboké úzkosti, jeho osamocením se pro něj zhroutila jednota se světem, pochybuje o sobě samém, snaží se utéct od svobody a žene se do nového otroctví. Nemůže unést své osamocení a pro nalezení nové křehké jistoty obětuje integritu svého individuálního JÁ. Autor se zmiňuje i o tom, že člověk moderní doby se stává jakýmsi automatem - tedy strojem, který dělá to, co se od něj požaduje, aby byl přijímán okolním světem, ale zapomíná, že odindivizualizováním sebe sama se připravuje o to, aby mohl dojít ke štěstí. Autor v souvislosti se spontaneitou zmiňuje děti a tvrdí, že umějí odhadnout něčí lstivé záměry a nemít rádi někoho jen tak bezdůvodně, ale během krátké doby přijdou o tu schopnost rozkličovat podvody a to během toho, jak se začínají integrovat do společnosti. Autor zmiňuje, že spontánnost dětí se projevuje v tom, co říkají a myslí, ve schopnosti ještě skutečně mít své city a myšlenky a vyjadřuje přesvědčení, že sponntánost dětí musí najít hlubokou odezvu u všech, u nichž vlastní individualita neodumřela natolik, že jejich spontánnost již nejsou schopní vnímat.

V dodatku pak Erich Fromm dále zmiňuje, že jeden neslavně proslulý fanatický vůdce jisté doby a lidé stejného charakteru jako on mají/měli docela upřímný pocit, že každý kdo tvrdí, že by se s válkami mělo skoncovat , je buď úplný hlupák nebo zjevný lhář. Na základě svého charakteru považují/považovali život bez utrpení a neštěstí za velmi málo pochopitelný stejně jako svobodu a rovnost.

Dodatek je ze značné části věnován konfrontaci s Freudovými myšlenkami, např. zmiňuje, že Freud považuje lidskou přirozenost za historicky podmíněnou a dle své bytostné zásady pohlíží na člověka jako na uzvařený systém vybavený přírodou určitými fyziologicky podmíněnými pudy a interpretuje vývoj jeho charakteru jako reakci na uspokojení nebo frustraci těchto pudů, kdežto on (E. Fromm) vnímá člověka především jako sociální bytost a neztotožňuje se s Freudem v tom, že člověk je primárně soběstačný a jen sekundárně potřebující druhé.