Kapitola 18.

Poutník zkoumá křesťanské náboženství

   Vůdce viděl mé zděšení a řekl: "Pojďme tedy, ukážu Ti náboženství křesťanů, které je založené na jistých Božích zjeveních a nejprostším i nejmoudřejším činí zadost tím, jak jasně staví na světlo nebeskou pravdu a poráží odporné bludy, a jehož ozdobou je svornost a láska, a které přes nesčíslná protivenství doposavad zůstalo nepřemožené. Z toho lze snadno porozumět tomu, že jeho původ je u Boha, a že se tady konečně budeš moci dopídit pravého potěšení. Zaradoval jsem se po těch jeho slovech a šli jsme.

A když přicházíme, vidím bránu, skrz kterou se musí projít. Ta brána byla u vody, kterou se musel každý pokropit a umýt se jí s přísahou, že chce zastávat jejich práva a řády, věřit, modlit a dodržovat tatéž nařízení jako oni. A těšilo mě to jako počátek ušlechtilého řádu.

Projdu skrze bránu a uvidím veliké zástupy lidu, mezi nimiž se někteří odlišovali svým oděvem a stáli na výstupcích a ukazovali druhým jakýsi tak uměle vymalovaný obraz, že čím usilovněji na něj někdo hleděl, o to více se měl nač koukat. Nebyl zlatem ani blýskavými barvami hrubě okrášlený a byl spíše nepatrný, neboť ti, kteří stáli v dali se mohli méně nasytit jeho krásou  a ti, kteří stáli poblíž se též hleděním jeho krásy nasytit nemohli.

Ti, kteří obraz nosili ho velmi velebili a nazývali Synem božím a pravili, že v něm je vyobrazeno přehršel všelijakých ušlechtilostí, a že je z nebe poslán na zem, aby si z něj lidé brali příklad. A byla veliká radost a plesání, padali na kolena, spínali ruce k nebi a chválili Boha, a když jsem to viděl, připojil jsem také svůj hlas a velebil Pána Boha, za to, že mě zavedl na tato místa.  

Mezitím zaslechnu mnohá a rozličná napomínání, aby se každý přizpůsoboval tomu obrazu a spatřím, že se shlukují na určitých místech a že ti, kterým byl obraz svěřen z něj dělají maličké portréty malované na plechu, které všem rozdávají v jakémsi obalu a ty bývají nábožně přijímány. Ptám se: "Co to tady dělají?" Odpověď byla strohá: Prý , že nikdo nemá čas hledět příliš dlouho, až k proniknutí do vnitřku toho obrazu, a tak je třeba ten obraz celý přijmout, aby bylo možné vnitřek toho obrazu spatřit, zahledět se do něj, aby se tak člověk mohl proměnit v jeho krásu. Tak prý nebeské lékařství pomůže tomu, aby hříchy ustupovaly. Při té zprávě jsem si představil křesťany jako blahoslavené lidi, když k zahánění zlého mají tolik moci a prostředků, že jsem si to sám velebil. 

Jenže pak vidím, jak někteří, kteří před nedávnem k sobě Boha přijali (alespoň tak pravili), se pouštějí do hádek, pitek, svárů, nečistot, krádeží a loupeží. A já nechtěl věřit svým očím, a tak jsem se podíval pozorněji a opravdu spatřím tu nejkrutější realitu: Pijí, šavle házejí, nadávají si, perou se, připravují lsti jeden na druhého, bujaře skáčou, výskají, pískají, smilní a cizoloží a daleko více činili v souhrnu přesný opak toho co slibovali , než jsem u jiných viděl. Zklamaně a s lítostí jsem tedy řekl: "Ale pro Pána Boha, co se to tady děje?" "Nediv se tak hluboce", řekl tlumočník. "Je-li něco lidem předkládáno jakožto hodno následování, tak následují-li to plně, jde o stupeň dokonalosti, na který se nemůže podařit vystoupat všem lidským stvořením. Ti, kteří jiné vedou jsou dokonalejší, ale prostý člověk žijící v těžkých poměrech na ně sotva může stačit." Řekl jsem: "Pojďme tedy mezi ty dokonalejší, co ostatní vedou, abych se na ně podíval."

A byl jsem přiveden k těm, kteří stáli na těch vyšších stupíncích. Napomínali lid, aby obdivovali krásu toho obrazu, ale zdálo se mně, že oni samotní tomu tak příliš nečiní. Nebo poslechl-li někdo a následoval, pak to bylo za dobré, ale pokud nikoliv, pak také. Někteří chřestili jakýmisi klíčy, přičemž tvrdili, že mají moc jimi uzavírat neposlušným bránu, kterou se chodí k Bohu, avšak neuzavírali tu bránu žádnému. A jinde jsem viděl, že to nemohli dělat důsledně, neboť chtěl-li být někdo trochu přísnější, pak mu bylo vytýkáno, že útočí proti jednotlivcům. Pročež si někteří písemně stěžovali na hříchy, když ústně nesměli, ale i na ty bylo křičeno, že o druhých roztrubují jejich nedokonalosti, proto se od nich odvraceli, aby je nemuseli poslouchat nebo  je dokonce rovnou shazovali ze stupínků, aby měli mírnějších vůdců. Když jsem to viděl, říkám: To je bláznovství, když chtějí mít ze svých vůdců a rádců pochlebovače." "Takový je běh světa a neškodí to", řekl tlumočník. Kdyby se těm vůdcům vše respektovalo, kdo ví, co všechno by si nedovolili. Je třeba ty vůdce usměrnit, pokud přestřelí.

Řekl jsem: "Pojďme tedy za nimi samotnými, abych viděl jak doma mají kromě katedry své věci uspořádané, když vím, že je tam nikdo neusměrňuje a nikdo jim tam nepřekáží. A vstoupíme do míst, kde bydleli samotní kněží a já očekával, jak je přistihnu modlit se a zpytovat svědomí, ale já nalezl spíše doupata hříchů:  chrápou rozvalení po peřinách, za stoly sedí a hodují, až do němoty se cpou a nalévají, jiní tančí a skáčou, někteří si dokonce rovnou plní měšce a truhly, jiní smilní, jiní se se psy a zajíci honí a s biblí nejmenší čas strávili, někteří ji sotva kdy vzali do rukou a to se učiteli Písma zvali. Když jsem to spatřil, řekl jsem: "Ach, osedlejte mého koně. Tito, že mají být příkladem v ctnostech a vůdci do nebe? A najdu pak ve světě něco, kde bych našel i něco jiného, než jen samý lež a klam?" Když někteří z nich slyšeli, jak naříkám, že nevedou příkladný život, začali se bouřit a namítali, že hledám-li nějaké pokrytce a povrchní svatoušky, ať je hledám jinde, že oni vědí, jak v kostele konat svou povinnost, a jak se doma i mezi lidmi lidsky chovat. Takže jsem musel raději mlčet, i když jsem viděl, jak odporné to je, když v jedné ruce nosí Zákon, v druhé meč, vpředu Petrovy klíče, vzadu Jidášův měšec, mysl v písmu vybroušenou, srdce v praktikách vycvičené a jazyk plný nábožnosti. 

Viděl jsem, jak pak někteří obzvláště velmi umně a nábožně na kázáních řečnili, sobě samým i druhým se líbili jako andělé spadlí z nebe, ale stejně jako ostatní vedli nevázaný život, nemohl jsem se k tomu nevyjádřit: "Hle hlásné trouby skrze něž plynou dobré věci, jichž se ale samotní nechytají." Tlumočník poví: "I to je Boží dar, mluvit pěkně o Božích věcech. Já odpovím: "I je to dar Boží, ale má se zůstávat jen u slov?"

Pak také vidím, že ti všichni mají nad sebou své starší (biskupy, arcibiskupy, opaty, probošty, děkany, superintendenty, církevní dozorce a tak podobně zvané), muže vážné a vzácné, o nichž jsem se domníval, že jim všichni prokazují čest. A já se sám sebe ptal, proč si neudělají pořádek v nižších řádech. A já se chtěl dopátrat příčiny a vlezl tedy do pokoje prvního, druhého, třetího, čtvrtého a dalších a vidím, že jsou tak pilně zaměstnáni, že neměli čas na to, aby si je ohlídali. Jejich zaměstnání pak (mimo nejedny věci s oněmi společné) bylo s knihami důchodů a pokladů církevních (to pravili). I řekl jsem: "Tuším, že Duchovní otcové jim omylem říkají, Duchovní otcové by měli sloužit. Tlumočník odpověděl: "O to církev musí pečovat, aby se církev neodchýlila od toho, co jí Pán Bůh přeje a pobožní předci udělili. Poté před ně jeden z nich předstoupil, měl na pasu visuté klíče (jménem Petr)  a řekl: "Muži, bratři, není slušné, abychom opouštějíc slovo Boží přisluhovali stolům a truhlám. Vyberme muže dobré pověsti a poručme jim tu práci, sami pak pilní buďme modliteb a služby slova. " Když jsem to slyšel, zaradoval jsem se, protože to podle mého zdání byla dobrá rada, ale žádný z nich tomu nechtěl rozumět: počítali, přijímali, vydávali přece sami, modlitbu a službu slova jiným svěřovali a nebo běžně odbývali.

Umřel-li někdo z nich a měl-li po něm zastávat někdo jiný péči o úřad, spatřil jsem nemálo chození, pozorování, přímluv shledávání, každý se k tomu úřadu tlačil, aniž by místo vychladlo. Ten pak, který měl obsadit prázdné místo, přijímal hlasy od těch i oněch, ač velmi rozdílní byli. Jeden hlásal, že je pokrevním příbuzným. Druhý, že po ženě příbuzným. Třetí, že už velmi dávno starším sloužil a odměnu si zaslouží. Čtvrtý, že slib měl. Pátý, že pro své zplození z poctivých rodičů na dosazení do uctivého místa čekal. Šestý předstíral schválení na sebe od jinud vyžádané. Sedmý dárky podstrkoval. Osmý hlubokých, vysokých a širokých smyslů jsoucích žádal pro sebe místo, kde by se mohl usadit. Když jsem to spatřil, řekl jsem: To snad není řád, vtírat se na taková místa, tady by se mělo čekat na zavolání. A tlumočník odpoví: "A co by samovolně volali? Má-li kdo úmysl, musí se ohlásit." - "Já opravdu myslel, že se tady musí čekat na boží zavolání." A tlumočník zase: "A co míníš, že Bůh zavolá někoho z nebe?  Božím zavoláním je přízeň starších, které může dobývat každý, kdo se cítí volán. Řekl jsem: "Vidím tedy, že k službě církví není třeba žádného hledat a dohánět, spíše odhánět. Mimochodem, má-li se hledat přízeň, tak by se jí mělo hledat, aby se každý církvi hleděl pokorou, pracovitostí a tichostí milým činit a ne tak, jak to tady vidím a slyším.

Můj tlumočník mně řekl: "Je pravda, že v životě křesťanu i samotných teologů je o něco více nerovnosti, než jinde, ale zase toto je správné, že křesťané dobře umírají, i pokud vedli špatný život. Lidské spasení totiž nezávisí tolik na skutcích jako na víře. Je-li víra pevná a pravá, pak nemůže chybět spasení. Nepohoršuj se tedy, že život křesťanů je nejistý. Je-li víra jistá, pevná a pravá, je to dostatek.

"Srovnávají se tedy aspoň ve víře všichni?" řekl jsem. Odpověděl: "I tady je trošičku rozdílnosti, ale co na tom? Základ mají všichni jeden". A zavedou mne za jakési mříže uprostřed velikého kostela, kde spatřím kulatý, veliký, na řetěze visící kámen: nazývali ho prubířský. K němu přistupovali přední lidé nesoucí každý něco v rukou, ku příkladu kus zlata, stříbra, železa, olova, písku, plev atd..., pak opíral každý o ten kámen, co přinesl, a chválil, že obstál při zkoušce a jiní, co se dívali tvrdili, že neobstál. Křičeli na sebe a žádný své nenechal hanět, ale ani žádný druhému nechtěl jeho věci potvrzovat. A tak na sebe nadávali, za uši se chytali, a kde mohli se tahali. Jiní se dohadovali o tom samotném kamenu, jaké je barvy. Někteří, že bílý, jiný, že modrý, zelený, černý, a pak se našli i ti, co říkali, že je proměnných barev dle toho, jaká věc se přistrčí, tak takový se i zdá. Někteří radili ho rozbít, až na prách, aby pohleděli, jaký bude: jiní nedali. Někteří nad tím povznesení říkali, že ten kámen způsobuje jen rozepře a radili ho sundat a dát pryč, že se pak snáze porovnají. K čemuž jich velkých díl nejpřednějších přistupovalo a jiní tomu zase bránili, říkali, že se raději vzdají života, než aby to dopustili, jakož pak nejedni i zbytí byli, když se bitka a rozepře rozmohla, kámen pak přece zůstal. Byl kulatý a velmi hladký, a kdo na něj sahal, uchopit ho nemohl, vyklouzl mu hned a uprostřed těch mříží se přece točil.

Když odejdu od těch mříží, vidím, že i ten kostel má mnoho kapliček, do kterýchž se rozcházeli ti, kteří se při tom prubířském kamenu nemohli a srovnat, a za každým se táhl jistý díl lidu a ten dostával směrnice, jak a čím se mají od jiných odlišovat a dělit. Tito, aby se vodou i ohněm znamenali. Jiní, aby měli vždy pohotově znamení kříže v hrsti a kapse a tak různě, a když se to celkově shrne: měli vždy a všude vždy nějaké prazvláštní nařízení k tomu, aby prohledali kapli.

Jedna z nich byla největší a nejozdobnější, třpytící se zlatem a drahým kamením, v niž hlučel zvuk veselých nástrojů. Byl jsem obzvlášť pobízen, abych do této vešel, abych pohleděl, jaká tady je krásná bohoslužba, krásnější, než kdekoliv jinde. A i po stěnách bylo plno obrazů a soch ukazujících, jak se dostat do nebe. Zdálo se mně to jako pěkný řád a jako veselejší, než kdekoliv jinde, ale spatřil jsem i pobíhat kolem jiné sekty, hrozně na ně dotírat, hanět všechny ty jejich věci a začalo se mně to zdát podezřelé. Obzvlášť, když jsem viděl, jak nesměle odpovídali, sebe se zastávali a vábili k sobě z jedné strany kamením, vodou, ohněm a mečem, z druhé strany pak zlatem podvodné lidi. Spatřil jsem i mezi nimi samotnými mnohé roztržitosti, závisti, strkání se a jiné neřády, a tak jsem šel odtud podívat se na jiné nazývající se obnovenými.

A vidím, že některé ty kaple (dvě, tři), aby za jedno byly, se smlouvaly, mezitím se však mezi sebou nijak neporovnávaly a každý stal na tom, co si jeho mysl usmyslela. Někteří hloupější se drželi toho, co se jim naskytnulo, jiní chytřejší, jak kde zisk viděli, tak přistupovali a odstupovali, až jsem bědoval nad tím mizerným matením a motáním milých křesťanů.

Vyskytovali se v těch kaplích i někteří, kteří s těmi roztržkami a tahanicemi neměli nic společného. Chodili tiše jakoby v myšlenkách unešení a vzhlížejíc k nebi přívětivě se měli ke všem a byli nepatrní, oškubaní, postem a žízní vyschlí. Jiní se jim jen posmívali, pokřikovali na ně, pohvizdovali za nimi, vidličky na ně ukazovaly, nohy jim podrážely a zlořečili jim: oni pak všechno trpěli a jako slepí, němí, hluší mezi jimi chodili. Kteréž, když jsem z jakéhosi v kůru zastření vycházet viděl, chtěl jsem vjíti a pohleděti, co tam mají. Ale tlumočník mnou trhl: "Co prý tam chceš dělat?" Chceš být také zesměšněn?" Tož jsem toho nechal. Ale ach, to jsem přehlédl, byl jsem zmámen od Mamila. Pochybil jsem při hledání cesty (centra nebe i země) k sytosti potěšení a byl tedy opět uveden do motanin labyrintu světa, dokud mě Bůh nezachránil a neuvedl zpět v onu cestu, o té se podrobněji zmíním později, ale já hold tehda špatně usoudil a jinam pospíchal, abych našel jen vnitřní pokoj a pohodlí.

Nemohu pomlčet o tom, co mě v té ulici ještě potkalo. Můj Všudybud mě přemlouval, abych se dal mezi duchovní, že je jisté, že do toho stavu osudem patřím a přiznám se, že mně to přišlo na mysl, jakkoliv jsem byl znechucen některými jejich obyčeji. I nechám se navést, kuklu a kápi nasadím, vstoupím tu i tam na jiný stupínek, dokud mně není vlastní ukázán a já hledíce po nich vidím, že se jedni hřbetem obracejí, druzí kroutí hlavami, třetí se mně snaží probodnout očima, čtvrtí prstem hrozí, pátí vidličky ukazují. Naposled se někteří vzbouří, sesadí mě a vstaví jiného hrozíce, že na tom dost nebude. Já se leknu, běžím pryč ke svým vůdcům a řeknu: "Ale bídný to svět! Však se pak s jedním všechno trhá!"  Bezpochyby, řekl tlumočník: "Proč se nemáš na pozoru, abys lidi nedráždil?" Kdo chce pracovat s lidmi, musí se jim přizpůsobovat a ne si jako ty vždy hloupě počínat!" Řekl jsem: "Já již nevím, teď tady tak všeho nechat" Všudybud poví: "Ne tak, Ne tak", nemusíme zoufat". Nebude-li z tebe to, bude něco jiného. Pojď jen, hledejme dál a uchopil mne za ruku a vedl.