Kapitola 17.

Poutník prozkoumá stav duchovenstva

Přejdeme jakýmisi průchody a přijdeme na ryňk, kde stálo množství rozdílně stavených kaplí a chrámů, do nichž vcházeli zástupy, a zase z nich vycházeli. A vkročíme do nejbližšího a tady po všech stranách rytiny a slitiny mužů a žen, též všelijakých zvířat, ptactva, zeměplazů, stromoví, rostlin, tolik též slunce, měsíce a hvězd a dokonce i plno ošklivých ďáblů. Z přichozích si pak každý vybral, co se mu líbilo, před tím klekl, líbal, podkuřoval kadidlem a přinášel oběti. Bylo mně, až divné, jak svorně trpěliví byli, když takměř každý svou věc jinak konal a pokojně každého nechali, ať si dělá podle svého uvážení (což jsem potom jinde nespatřil), avšak záražel mě tady jakýsi pronikavý zápach, z kterého na mě šla hrůza. Pospíšil jsem tedy ven.

Vešli jsme tedy do jiného chrámu, bílého a čistotného, kde bylo pouze živých obrazů, ale ti jednak klatíce hlavami cosi tiše breptali, jednak se vztyčovali, uši si zacpávali a huby otevírali dokořán a vydávali zvuk dosti podobný vlčímu vytí. Vtom se shlukovali do skupinky, pohlíželi do jakýchsi knih a já k nim také přistoupil a viděl divná malování. Např. peřenou a křídlatou zvěř, ptactvo bez peří a křídel, hovada s lidskými údy, lidi s hovadími údy, tělo s mnoha hlavami, hlavu s mnoha těli. Některá potvora měla místo ocasu hlavu a místo hlavy ocas, některá oči pod břichem a nohy na hřbetě. Některá oči, úst, nohou, uší tolik, že by bylo obtížné se toho dopočítat a to vše divně stočené, zpřehýbané, zkřivené, ve veliké nerovnosti, dohromady vše tak potvorně, víc než se může věřit. Oni však tvrdili, že je to historie a chválili, jak je to všechno ušlechtilé a starší to ukazovali mladším jako tajemství. A já řekl: "Ale, kdo by se nadál, že bude takových lidí, kteří si mohou libovat v takto nechutných věcech. Nechme jich, jděme jinam." A vyjdu a spatřím je procházet se mezi jinými, ale všem jim jich bylo jenom líto a tropili si z nich žerty. To mě přimělo k tomu, abych jimi pohrdl.

Vkročíme do jiného chrámu, který byl kulatý, avšak bez ozdob, až na pár písem po stěnách a koberců na podlaze. Lidé v něm pak byli tiší, nábožně si počínali, odění do bílého a milující čistotu, neboť se vždy umívali a dávali almužnu, takže se mně docela zalíbili. A řekl jsem: "V jakých věcech mají základy?" Všezvěd: "Nosí je schované pod oděvem." A přistoupím a žádám je vidět. Oni, že to přísluší vidět pouze vykladačům. Já to přece chtěl vidět a předstrkoval dovolení od pana Osuda. I byla vyňata a ukázaná tabule, na níž stál strom kořenem vzhůru pnoucí se do povětří, strmící se v zemi ratolestmi, okolo něhož se vyskytovalo plno krtinců a jeden veliký krtek chodil okolo, jiné svolával a vybízel je k práci. A povídali mně, že na ratolestech toho stromu pod zemí roste všelijaké libé ovoce, které dobývají ti tiší a pracovití živočichové. A to je, říká Všezvěd, základ tohoto náboženství. Pochopil jsem tedy, že jeho základ je na větru domnění, cíl a ovoce jeho je rýpati se v zemi a libovat si v neviditelných rozkoších, které nerostou a slepě hledat a nemít představu, co. A odejdu odtud a ptám se: "Z čeho vyvozují jistý a pravý základ svého náboženství?" Odpověděl: "Pojď a spatříš." Vejdeme za kostel na náměstí a tam ti bylí a umytí lidé jiskří očima, strašlivě řvou, koho potkají sekají šavlí a máchají se v lidské krvi. Polekal jsem se toho, běžel zpátky a řekl: "Copak to dělají?" Dostalo se mně této odpovědi: "Přou se o náboženství a vyvozují, že Korán je pravá kniha."

Vejdeme opět do kostela a i mezi těmi, kteří nosili tu tabuli, byla hádka o tom, jak jsem porozuměl, kdo je nejpřednějším krtkem. Jedni tvrdili s jistotou, že on sám spravuje drobnější krtince, jiní že má dva pomocníky. O tu věc se neusmiřitelně přeli, jedni vedle druhých se snažili prosadit své přesvědčení pomocí ohně a železa.     Z toho všeho jsem byl hrozivě vyděšený.