5 let – jde-li o výročí blogu,  je výročí významné, protože mnoho blogů existuje maximálně po dobu jednoho měsíce. Můj první blog u konkurence existoval zhruba 1 rok a 2 měsíce. Můj druhý blog zde na pise.cz existuje již 5 let. Svůj první blog jsem ukončil proto, že se mně zdál moc pubertální, ale myslím-li na tento blog, pak mám také pocit, že jsem tento blog mohl ušetřit některých z mých výlevů. Poslední dobou moc nepíšu a jedním z důvodů je i to, že mně dnes připadá, že bych měl dbát více toho, co píšu. I pokud píšu pod pseudonymem, přeci jen nemohu psát, co mně zrovna na mysl přijde. Je dobré, ať člověk není kakabus beze špetky smyslu humor, ale je třeba si být vědom také toho, že čímkoliv, co vypustím ze svých úst a čímkoliv, co někde napíšu či někdy a někde učiním, o sobě vysílám určité signály.

Neexistuje jednotlivce dokonalého, bezchybného a všemi směry talentovaného, což znamená, že lidé na sebe nemají vzájemně plivat a mají se snažit spíše si vzájemně porozumět, než se vzájemně shazovat. Bohužel trend je dlouhodobě opačný a často se nám jako vzory předhazují lidé, kteří druhé ponižují a shazují –  nelze se poté divit mnohým dnešním společenským problémům. Má-li člověk dlouhodobě pocit (ať už oprávněný či ne), že je ponižován, pak to zákonitě vede k tomu, že je frustrovaný, a má potřebu si tuto frustraci (na někom) vybít. 

Velmi často lze narazit na jedince, kteří mají jen svou pravdu, všemu nejlépe rozumějí a myslí-li si někdo něco jiného, pak je označují za zmanipulované tup*e či i daleko peprnějším výrazivem – vezme-li se to kolem a kolem, tak je ve skutečnosti velmi málo lidí (ať pravicově, levicově či všelijak jinak orientovaných), kteří demokraticky smýšlejí – kvůli jiného názoru se někteří budou hádat i do krve. Je přirozené, že lidé se nemohou vždy na všem shodnout, ale všechny hádky jsou v podstatě jenom nepochopením toho, že úplně každý má svůj vlastní svět. Lze očekávat, že neprošel-li si někdo nástrahami světa toho druhého, pak jeho světu zřejmě neporozumí. Jenže se často stává (bohužel asi každému někdy), že si o něčem či o někom uděláme úsudek bez hlubší znalostí okolností jako kdybychom měli nějaký patent na rozum, a ať už se něco či člověk chová jakkoliv, tak to vždy má nějakou příčinu.

Občas tady na blogu opatrně prezentuji nějaké své politické názory, avšak domnívám se, že politice nemůže rozumět člověk, který nevidí do zákulisí. Avšak, i pokud člověk vidí do zákulisí politiky, tak už na tom taky může být jako ten politik, který brzo ztratil kontakt s realitou běžného občanstva. Myslím si, že dobrý politik existovat může, ale že dobrá politická strana existovat nemůže – má-li nějaká strana šanci překročit minimální hranici (u nás obvykle 5%), pak je velice pravděpodobné, že se tam budou chtít vecpat i lidé, kterým na nějakých ideálech nezáleží. Jsem toho úsudku (jako kdybych měl patent na rozum J), že tvrdí-li představitel nějaké politické strany, že v jeho straně nejsou kmotři, že je pak buď jen zcela odtržený od reálné situace politické strany či politického hnutí, do něhož spadá. Je však také možné, že existuje-li vtipná kaše, pak jí požil.  Bohužel nelze ani vyloučit, že krátce před tímto tvrzením požil alkoholu a možná i něčeho silnějšího. Doufám, že mě za tohle nebude nikdo popotahovat – zdůrazňuji, že jde o úsudek.

Líbí se mně myšlenka, že bychom měli chránit přírodu a neměli bychom být jen materialističtí. Avšak způsob, jak to chtějí realizovat zelená politická sdružení či ekologové, zdá se mně být poněkud fanatickým.

Jedním z nápadů pro můj blog byl "Labyrint Jak" – tudíž přepsat svými slovy knihu Labyrint světa a ráj srdce do nějaké srozumitelnější češtiny – a takovýto počin je složitější, než jsem se domníval. Nicméně tato kniha v převedení do modernější češtiny už existuje. To však nevadí, mohu si zkoušet přelouskat to podle sebe. Viděl jsem to modernější vydání, nakoukl do něho, je to napsané na mnohem vyšší jazykové úrovni, než jsou mé pokusy, ale zase mně to taky připadá, až moc květnaté – převést knihu Labyrint světa a ráj srdce do takové češtiny, aby to nebylo jazykově strohé (jako mé pokusy), ale ani jazykově příliš květnaté (lze koupit v knihkupectví), ale aby to bylo jazykově vytříbené a zároveň selským rozumem srozumitelné, není vůbec snadné.

Na blogu jsem se pokoušel i o nějaké pohádky či příběhy, ale pokud jsem něco s příběhem psal sám, tak to zatím dopadlo spíše fiaskem. Na to, abych psal sám nějaké pohádky či příběhy asi ještě potřebuji hodně načíst a nabrat více zkušeností. Taky bude zapotřebí, abych to napsal tak, aby se v tom nikdo nepoznal.  I když já taky někdy mám pocit, že např. s některými seriálovými figurami se mohu do jisté míry identifikovat.

Na mém blogu se poslední dobou zpravidla snažím, abych svá písemná vyjádření obezřetně formuloval a dovolím si říci, že píšu v mírně filosofickém duchu. Pokud mě tedy někdy napadne zase něco napsat, zřejmě se většinou budu pohybovat v těchto intencích. Někdy jsem tady napsal i nějaké hodně emotivní výlevy. S emotivními výlevy se budu snažit šetřit.

Než se dostanu k závěru článku, zabrousím k textu jednoho slovenského hitu: "všeci pletú známu vetu: Čo je to sloboda?" – Já osobně se domnívám, že svoboda je velmi kontroverzní pojem, neboť každou maličkost lze vnímat jako omezení něčích svobod.

Ačkoliv bych k výročí blogu měl psát především o vývoji tohoto blogu, zabrousil jsem mnohokrát k něčemu jinému, jak je mým neblahým zvykem. 

Je zapotřebí, abych poděkoval mnohým, kteří jsou s mým blogem nějak spojení:

- Chci tedy poděkovat všem, kteří si na mém blogu rádi pravidelně čtou.

- Chci poděkovat všem, kteří pod nějakým článkem zanechali nějaký komentář bez vulgarit.

- A také velice Děkuji Té, která mně vždy s velikým nadšením dělala loga!          

Dnes na závěr všem (včetně mě samotného) popřeji: Nebuďme povrchní!