Simona Monyová - Roznese tě na kopytech

Není žádné jiné autorky, od které bych přečetl víc knih, než od Simony Monyové. Simona Monyová ovšem nezaujme všechny, protože píše okleštěnou sladkobolnou literaturu. Dá se říct, že píše převážně romány pro ženy, které ale nejsou romány, protože jeji knihy jsou krátké. Kromě literatury, která zaujme spíše ženy, ale píše i humorné knihy jako např. Jednou nohou v blázinci. Roznese tě na kopytech je kniha, která přesvědčí o tom, že už dávno neplatí, že ženské pohlaví je něžné, ale že iluze o něžném ženském pohlaví už by měli vymizet. Teď, ale zase nechci ženy urazit. Je pravda, že je pro ně někdy mnohem těžší něco si vybojovat, než pro muže. Ústřední ženou knihy je krásná řekyně, která umí každého chlapa zničit. Hlavním hrdinou je muž, který má z ordinace už hodně zkušeností s ženskýma, a tak si myslí, že ho už žádná nepřekvapí. Jenže, ejhle. Přijde za ním kamarád, že chce zabít tu Řekyni, která mu udělala ze života peklo, a tak jí chce otrávit svým pavoukem. Jenže Pán Zkušený si říká, že si s touhle babou poradí, ale kamarád mu říká, že ne. Nakonec Pán Zkušený, ale dojde k tomu, že jeho kamarád měl pravdu, když mu říkal, že ho roznese na kopytech. Jen drobná poznámka - Pan Zkušený se jmenuje jinak, ale jeho přesné jméno či příjmení už si nevzpomínám.

Cyril Valšík - Váš klukprostitut?  

Neobyčejně dynamická kniha, která se čte jedním dechem. Tato kniha by se, ale neměla dostat do rukou žádného homofoba, protože by to jen posílilo jeho homofobní postoje. V roce 1982 patřilo Československo k zemím s největším počtem nezletilých provozujících homosexuální prostituci. Příběhů je tam hned několik a v závěru autor píše, jak se příběhy jednotlivých hrdinů dále vyvíjeli. Autor svého času nevěděl, že něco takového vůbec existuje, ale byl překvapen, jak snadné je najít mladé prostituty ve velkých evropských městech. Také poděkoval klukům, že s ním byli ochotní hovořit, neboť bez nich by tahle knha nevznikla. Kniha popisuje drsnou realitu a v knize se hojně vyskytují  vulgarismy. Autor se v části: "než začnete číst" předem omlouvá a ujištuje, že se některé mnohdy odpudivé popisy sexuálního chování snažil podat tak, aby působili jakžtakž stravitelně, což v reálném životě mnohdy nejsou. Kniha není souhrnem nějakých nudných rozhovorů, nýbrž autor poutavě vylíčil příběhy jednotlivých aktérů. Kniha nepůsobí depresivně, ale některé části jsou smutné.

J. A. Komenský - Labyrint světa a ráj srdce

Knihy od Komenského se čtou velice špatně, ale je to spíše tím, že ačkoliv měl myšlenky, o něž se spousta lidí opírá dodnes, tak se nikdo nesnaží knihy od Komenského přeložit do jazyka, který by byl srozumitelný dnešnímu člověku, ale všechny jeho knihy jsou dostupné jen v silně nesrozumitelné staré češtině a dá to námahu prohrabat se hromadou vysvětlivek. Od Komenského jsem se snažil číst i jiné knihy, ale jen tahle mě zasáhla. Proč? Protože mám kolikrát stejný pocit, že mě doprovází i Mámení, ale jenže růžové brýle také spadnou, a pak někdy mívám pocit, že přijdu - li kamkoli, tak jsem jen znechucen a říkám si, že to pravé štěstí opravdu  asi najdu leda v tom ráji svého srdce.

Alchymista - Paolo Coelho

Tuto knihu mně doporučil jeden gay a mohu říct, že mě opravdu přesvědčil o dobrém literárním vkusu. Tato kniha se dostala poměrně vysoko v anketě Kniha mého srdce a je považovaná za opravdový betseller. Kdo je ten Alchymista? V knize Alchymista se dovídáme také o hledání pokladu. No, a já si to vysvětlil tak, že hlavním poselstvím knihy je, že někdy hledáme falešný poklad, ale neuvědomujeme si cenu opravdového pokladu, který je někdy blíže, než si myslíme.

Richard Bach - Jonathan Livingston Racek

Dá se říct, že Richard Bach je můj nejoblíbenější mužský autor, ale už jsem narazil i na knihu, která se mně od něj nelíbila a tou byl Dvouplošník. Bachův Racek se mně z jeho děl líbil nejvíc. Proč? Racek byl ve svém hejnu takový outsider, a tak ho mezi sebe nechtěli a vyhnali jej. Racek se tedy vydal hledat štěstí jinam, a tam už našel ty spřízněné duše, ale zároveň měl touhu vydat se zpátky mezi ty své, u nichž započínal své kroky. Jenže tohle mu rozmlouvali, protože si měl přece uvědomit, že by se vracel tam, odkud byl vyhnán.

Slepičí polévka pro duši - Jack Canfield, Marc Victor Hansen

Četl-li někdo kteroukoliv Slepičí polévku, tak to muselo uhranout jeho duši. Teda je-li jako já plačtivý tip, který se rád dojme, a který při hodinách literatury, čtení urývků či čtení knih musel mnohokrát stírat slzy dojetí. Tato kniha je motivační a posilující a příběhy opravdu potěší srdce a posílí ducha. Velice krásný je příběh, kdy majitel hotelu odpovída na to, zda by si klient mohl vzít na hotel psa. Zajímavý je příběh o tom, jak je dobré nechat TO NEDOKÁŽU odpočívat v pokoji, a že je správné nenechat zabít své sny. Příběhy jsou silně emotivní, ačkoliv se zřídka objeví a to asi 3, 4 příběhy z celé knihy, které jsou nezajímavé.

Alternativní bajkýdky - Miroslav Kutílek, U.G.Sato

Kniha převážně humorná, i když někdy pochybuji o tom, zda to spíš nebyl vážně míněný skrytý význam či parodie na některé skutečnosti. Autor se při psaní nechal inspirovat kresbami Japonce z Tokia. Kniha je rozdělená do tří částí a těmi jsou silná alternativa, slabá alternativa a perspektivy. Část perspektivy je nejméně srozumitelná a taky není vůbec vtipná. Z knihy mně nejvíc utkvěl příběh Kohoutek Honzík. Honzík dostal jméno po mladém, milém, hodném dítěti, ale ovšem jen do doby, než přerostlo v dnešního grazlíka Honzu. Ten totiž dával slepicím chléb rozmočený v pivu a vidět opilé slepice pro něj byla sranda k popukání. Jednou to, ale přehnal, a když táta viděl tu spoušť chcíplých slepic, který byli ve skutečnosti jen opilé, tak musel Honza s pravdou ven a táta mu zakázal dál pracovat v pivovaře a nechal ho, ať si čte toho svého Gorase, když Honza učeně prohlašoval, jak se nemá podle Pythagora dotýkat bílého kohouta.  No, ale jak šel čas, tak se kohout po pár provokacích rozhodl, že zabije, neboť jen na kohoutku záleží, zda selže či zabije, a tak začal kohout klovat Honzova tátu do hlavy, a tak naštvaně kohouta vzal a jednou provždy ho zabil, a tak byl definitivní konec bílého kohouta. Autor knihy učí na Vysoké škole a pracuje v oborech pedologie a půdní fyziky.

Šikovnej kluk - Inger Edelfeldt

Nevím, jak zapůsobí tato kniha na vás, ale já se do toho vždy ponořil takovým způsobem, že jsem zapomněl, že existuje nějaké okolí, že existuje nějaký čas a takhle mě pohltí málokterá kniha. 

Než se setmí - Reinaldo Arenas

Strhující příběh z diktátorského prostředí v Kubě a detailní, ale čtivé líčení života v těžkých podmínkách a pronásledování kvůli homosexualitě. Má-li někdo rád trochu žhavější scény, tak si v této knize přijde na své. Autor se nebojí nepokrytě popisovat i odvážnější scény, které také patří k životu této menšiny.

Kolik asi váží Matylda? - Jiří Holub 

To možná ještě nevíte, ale já si rád čtu knihy určené pro děti a mládež. Důvod je prostý: Dětské čtenáře je nutné zaujmout, a tak se autoři více snaží sepsat něco smysluplného a zajímavého. Kniha, ale určitě vyděsí češtináře kvůli pravopisu a výrazům, jež se v této knize objevují. Takové dyť, úča apod... není v této knize ničím zvláštním. Dá se říct, že kniha má dva hlavní hrdiny: Matyldu Tučnou a ještě jistého Votrubu, ale nemá rád, když se mu tak říká, poté, co zjistil, že Votruby jsou jakýmsi žrádlem určeným pro krávy. No, a už se mu vůbec nelíbí básnička, kterou si na něj vymyslela jeho spolužačka: Když jsem byla u Votruby, zakopla jsem o potrubí, psi se na mě sběhli, pak se rozeběhli. O co v knize vlastně jde: Matylda je pěkné tlustá, ostatně se jmenuje i jako ten zpěvák, který zpíval píseň o sýrech. No, a právě Votrubova spolužačka se jej ptala, zda neví, kolik asi tak váží Matylda. No, a tak se Votruba maminky ptal, jestli neví, jak se dá zvážit něco hodně těžkýho a maminka se ho zeptala, jako třeba slon, což on souhlasil, že něco takovýho. Tak mu mamka povídala, že kdyby bydleli v Africe, tak by vykopali velkou jámu, slon by do ní spadl, a kolik lidí by ho tahalo z té jámy, tak tolik by byl těžký. Takže kdyby ho tahalo tak deset lidí, vážil by deset lidí. No, jenže on si uvědomoval, že s Matyldou to takhle asi nepůjde. Kromě toho se v knize, taky můžete dozvědět, jak dostal za čtyři z tělocviku, a pak se strašně bál. No, ale když se mamince začalo škubat v ústech věděl, že už se nemusí bát. Nepokrytě jí přiznal, že se strašlivě bál a hlavně toho pána s tím smetákem. No, a ten Votruba je adoptovaný a líbí se mu, že jeho rodiče si vybrali právě jeho, a nejvíc ho těší, jak si rodiče vždycky vymyslej nějakej ten příběh, že všechny ostatní děti z děcáku byly blbý, ale jen on jedinečnej. Takové příběhy ho hrozně těšili, neboť se pak vždy nafouknul jako žába a byl děsně pyšnej. No, a z děcáku si pamatoval jen na jedno hodně divné dítě, které se počuráválo a vždy u toho zvedalo nohu jako pes. Každému, komu jsem přečetl alespoň kapitolu z této knihy se u toho děsně nasmál a hned pátral po tom, kde by se k této knize mohl dostat. Kniha nabízí mnohem víc úsměvných momentů, ale jsou tam i kousíčky textu, které k smíchu zrovna nejsou. No, a nejvíc souhlasím s malým Votrubou v tom, že je fakt hnusné, jak člověku postupem času narostou vlasy i mimo oblast hlavy.       

Inger Edelfeldt - Stíny v zrcadle

Narazím-li na autora či autorku, jehož či jejíž dílo mě uchvátí, pak okamžitě toužím přečíst si od těchto autorů i další jejich knihu. Tuto knihu jsem si půjčil v dětské knihovně a pro čtenáře mladšího patnácti let se mně zdá tato kniha náročná a místy nevhodná. První dvě kapitoly jsou totální nuda, a při čtení prvních dvou kapitol jsem se v duchu tázal, zda opravdu čtu knihu od Edelfeldt. Od třetí kapitoly, ale už je kniha zajímavá a počínaje třetí kapitolou jsem se od knihy nemohl odtrhnout. Čtení této knihy ovšem vyžaduje jistou dávku psychopatismu nebo minimálně aspoň trochu schopnosti fantazie např. v kapitole Stíny v zrcadle. No, ale o těch psychopatických pasážích se rozepisovat nebudu. Hlavní hrdinka má 17 let a odehrávají se s ní změny, kterým sama příliš nerozumí. Přestala si rozumět se svou dřívější nejlepší kamarádkou, protože jí připadalo trapné, aby se bavila se svou kopií. Vadilo jí plno ženských, které se museli chovat připitoměle, aby se jim podařilo získat si pozornost nějakého chlapa. Ona chtěl být vždy hlavně sama sebou a nakonec si našla podivinského přítele Oscara. Hlavní hrdinka taky docela zajímavě popisuje svou rodinku. Své matce přezdívá placenta a nechápe, jak mohou být návštěvy vždy okouzlené její matkou, ke které vzhlíží s opovržením a má vůči ní spoustu výtek - vadí jí, jak jí věčně ukazuje obrázek placenty s tím, že je hezká jako strom, a taky že si její matka chtěla uháčkovat koberec ve tvaru placenty. Vůči svému otci knihovníkovi toho tolik nemá, ale jeho chování ji přivádí k úvahám o tom, že chodí za prostitutkami, vzrušuje ho dětské porno, pokusil se jí zneužít, ale vytěsnila to, ve skutečnosti je homosexuál nebo transvestita, neboť přece někde se musí vybít a není možné, aby se někde nevybíjel, když se v každodenním životě tak málo projevuje. No, a konečně Telenovela, její sestra, která je o dva roky mladá jí taky připadá ujetá a děsně trapná. No, a teď takovou myšlenku knihy: Světlo a temnota se vzájemně doplňují a jedno by bez druhého nemohlo existovat. V knize je ta myšlenka sice napsaná duchaplněji a čtivěji, ale i tak to stojí za zamyšlení.

Johannes Mario Simmel - Moje matka se to nikdy nesmí dozvědět! 

Nedávno zemřelý autor měl tu obdivuhodnou vlastnost, že dovedl oslovit čtenáře napříč generacemi. Tuhle knihu jsem četl zhruba ve čtvrté či páté třídě Zš a jen u malokteré knihy, které jsem přečetl na Zš se mně podařilo zapamatovat si její titulek. Pamatuji si, jak jsem říkal název přečtené knihy a byl na mě kladen dotaz: Proč? A já uvedl věci na pravou míru, že to je název té knihy. Hlavní hrdina dostane na vysvědčení pětku, a bojí se kvůli toho vrátit domů, a tak jde svou cestou, a vrhá se tím neuvědoměle do nebezpečí. Jeho matka jej má, ale stále ráda, i když dostal pětku. Tohle je, ale hodně zjednodušeně napsané  - lépe opravdu přečíst.

Jimmy Docherty - Jak vyzrát na zločince

Číst detektivky je pro mě většinou náročné, neboť to většinou považuji za neúnosné násilí. Jenže tahle detektivka se mně četla dobře, neboť byla taková lehčí. Nedávno jsem jí měl vypůjčenou z dětské knihovny. Hlavní hrdina byl okraden gangem, který byl zcela v rukou nebezpečného Cortessiho. Jenže hlavní hrdina (pochopitelně dětský) se rozhodl, že věc být rozhodně nenechá a pustí se do pomsty. Rozhodne se šířit pomluvu s Bartessim, což znepokojí Cortessiho, neboť mu vadí, že má v Lochrannochu konkurenci. Spolu se svou partou se rozhodne vydat do nebezpečí, které postupně vyvrcholí, až v nebezpečí smrti. Jak kniha dopadne pochopitelně neprozradím.