Počínaje dneškem začal knižní festival a já mám volno. Teda asi takhle: všichni zaměstnanci Českého centra kmitají okolo a já s absencí maďarštiny jsem k ničemu a tak si sedím v parku u Millenáris a po dlouhé době píšu.

Přípravy našeho stánku na festival byly krušné, ale asi se vše zvládlo. Náš stánek se jmenuje Nejen Hrabal, maďarsky nemčakhrabal (nemcsakhrabal) a vlastně všechno je teď nemčakhrabal, kromě katalogu, ten je fordíts le, ale to nevím co znamená. Máme pěkný katalog toho nejlepšího z české literatury 2000-2015. A jsem v tiráži, jupí, už se těším, až si to naši přečtou. To moje jméno myslím, ničemu jinému totiž nebudou rozumět.

Dnes se mi povedlo vstát skoro na čas a tak jsem byla na místě jen o 7 minut později. Jediný kdo tam už čekal, byla Panka, a tak jsme tam pak čekaly spolu. Po příchodu Flóry se vytahaly knihy a naaranžovaly na police, rozvěsily lampionky a protože už tak všechno nějak bylo nachystané, zašly jsme s Pankou na brunch (dědečku, znamená to snídaňo-oběd). Pak už se jen napsaly k prodejním knihám cenovky, udělala jsem pár fotek a moje práce skončila. Zítra mě čeká nějaká večerní akce a v sobotu Literární Pub Quiz, ale k tomu se ještě dostanu příště.

Millenáris je ěco jako malé výstaviště v hezkém parku. Za mnou řvou děti na hřišti s 2,5metru vysokým plotem a kamerovým systémem. Tak nějak si říkám, že zvuková bariéra by taky neškodila. Přede mnou z jezírka vyrůstají stromy, poklidně si plavou kachny a sem tam s sebou plácne zlatej kapr. Kdyby nefoukalo je to skoro ráj. Dokonce je tu amfiteáter se zvonkohrou. A já jen sedím a koukám, jak lidi prochází okolo, polehávají v trávě, posedávají na lavičkách, děti honí holuby, holubi utíkají (neulítávají, na to jsou příliš líní) před dětmi, bezdomovci probírají koše, maminky uspávají děti, děti nechtějí usnout a na pár, který se na sebe asi co chvíli vrhne. 

Krásné čtvrteční odpoledne.