To si nás tak Robi zavolal do kanclu na malou poradu. V neděli má na festival přijet Jiří Menzel a János Bán a po promítání Vesničko má středisková proběhne s nimi debata. No a protože má v únoru rejža narozeniny, na které ale nebudeme upozorňovat, bylo by fajn vymyslet něco, asi dort, k 30 rokům od premiéry filmu. A prý co nás napadá. První taková typická věc byla Otíkova sluchátka. No jenže to je takové klišé, nic moc originálního. Pak padla skvělá myšlenka - to auto, kterým Otík jezdí! Robi hned dodává, že se jedná o "vétřiesku", což všem ostatním v kanceláři (ženským) řeklo fakt hodně. Lepší bylo moje upřesnění: to velký modrý auto asi tatra.

A tak kdo ten dort upeče? Zase jsem jednou rychleji mluvila než myslela a ve vteřině ze mě vypadlo, že bych to zvládla, kdybych na to měla všechny potřebné věci. Chtěla bych dodat, že po nastěhování se na byt mám v ledničce akorát salát, máslo a cibuli a věci jako je cukr, mouka, vajíčka apod. zrovna nevedu. Co bych ale pro Menzela neudělala. Nejdřív mi Lucka šéfová dovezla šlehač, váleček a plechy, poté jsme s Pankou objednaly fondán a s Robim vypůjčili tác na velvyslanectví. Protože ale modrý fondán neměli, vydala jsem se do obchůdku to nějak pořešit, případně vybrat něco jiného. Pořád zapomínám, že jsem v Maďarsku a že angličtina často není k ničemu. Když jsem se totiž zamotala v Budapešťských uličkách, nebyl nikdo, kdo by mi řekl kudy a kam a tak jsem nakonec musela prosit strejdu Googla o pomoc. V obchůdku seděla milá slečna, která naštěstí ovládala angličtinu. Modrý fondán prostě nebyl a tak nezbylo než vzít bílý, modrou barvu a těšit na to, že ze mě bude šmoula a z naší kuchyně šmouland. V centru jsem pak vyzvedla věci a Lucku grafičku, abychom se vydaly na nákup vlastně všecho, co má přijít do dortu.  Aby nákup mohlo centrum proplatit potřebovaly jsme számlu. něco jako fakturu. Ve Sparu, který je mému bytu nejblíž ovšem anglicky znají pouze číslovky, a tak jsem byla ráda, že mám na papírku napsané to, co po nich chci. I tak to trvalo cirka pů hodiny, než nám számlu vystavili, protože na to musela přijít manažerka prodejny.

Na bytě jsme se daly do pečení. 30 vajec, kilo mouky, kilo cukru, 6 plechů buchet, bešamel, 4 másla a můžem promazávat. Brzy (hned po první várce) to vypadlo, že krému nebude dost, ale nakonec se to nějak napatlalo, vyřízlo a pro ty s velkou fantazií to vypadalo i jako "náklaďák". Šup s tím do lednice a ráno to potáhnu.

Ráno se mi do hraní si s fondánem vážně nechtělo, už jen kvůli tomu barvení a nedostatku místa v kuchyni. Taky mám pocit, že Italky jsou v kuchyni nerady samy a tak se ke mně vždy přidají a pak okolo sebe tancujeme. Teď mě to ale vážně vytáčelo. Před potahováním je potřeba trochu fondán nahřát, aby se s ním dobře pracovalo. Nevím proč to vždycky přeženu a tak jsem si při obarvování spálila dlaně. Na druhou stranu to pod tou modrou nebude vidět. Kabina celkem potáhnout šla. Sice ty tvary nebyly jak V3S, ale jak říkám, s troškou fantazie... režisér přece musí mít fantazii, tak by to mohl poznat a diváci na tu dálku uvidí snad jen něco modrého a po shlédnutí filmu by si to mohli domyslet. Při chystání korby se mi povedlo poslední kus modrého marcipánu v mikrovlnce uvařit a může za to Adel. Daly jsme si duet i s tanečkem v kuchyni a ta písnička je delší než 10 vteřin, které potřebuje fondán na změknutí. Takže znovu šmouluji. A pokud si myslíte, že se mi povedl trefit stejný odstín, tak jste na omylu. Když byl dort potažený, scházely detaily. Okna, SPZ, světla, nárazník, pohoda. Náznak dveří, vzorek pneumatik, vzorek na korbě, haha, nehodlám to ve finále zničit a taky se mi už nechce.

Po přivezení dortu do Toldi Mozi jsme začali probírat kdy, jak a kdo dort donese do sálu. Každý měl své práce dost a tak to padlo na mě. Už jsem s ním scházela 4 patra, ale zakopnout a spadnout před Menzelem a plným sálem a plesknout s sebou přímo do dortu, jak to bývá v němých filmech, by byla určitě zajímavá kulturní vložka. Taky jsem se dozvěděla, že v dortu bude obří prskavka, takže mi dost možná chytnou vlasy a prskat tam budu i já. 

Nachystala jsem se tedy psychicky na možnou potupu, vzala tác s dortem, číšník zapálil prskavku a v tom jsem zjistila, že mě tak oslňuje, že nevím, kam vlastně jdu. Pomalým krokem jsem se vydala k siluetě, kterou by snad mohl být Robi. Ta pomalá chůze prodlužovala mé utrpení, stejně jako samotný dort, který byl i celkem těžký, no a usmívejte se do toho. Spadla mi Sněžka ze srdce, když byl dort na stole a já na svém místě. Pak už mě čekalo jen krájení dortu divákům. A tak jsem krájela, krájela, usmívala se jak Otík, když na mě někdo spustil maďarsky a zas krájela a krájela a dort mizel a fronta nemizela a já se usmívala a už mě to nebavilo... Za čtvrt hodiny z dortu moc nezbylo a to co zbylo zmizelo během další půl hodinky. Celá tato sranda je dokonce natočená a můžete se na ni podívat na VS.hu.

Ač většinou to co upeču nejím, kousek dortu jsem si dala a zapila to pivem, maďarským Staropramenem. Teď je mi nehorázně zle. Takže buď se nemá dort zapíjet pivem, nebo jsem svým modrým výtvorem přiotrávila přes 100 lidí včetně Menzela a Jánose Bána.

   Jo a tati, to selfíčko nakonec mám!